JAK NA VĚC ČILI ZE ŽIVOTA RANDÍCÍCH

16. ledna 2017 v 22:59 | Adéla
V dávných dobách, kdy kluci a holky používali ICQ, sympatických cizinců se ptali na telefonní čísla (nikoliv na Facebook) a vztahy se odehrávaly především offline, frčela jedna kouzelná formule: "Nechceš se stavit na film?" V překladu to znamenalo rande ve dvou, když rodiče nejsou doma, zahrnující muchlování a často splněný sen puberťáků prahnoucích po prvních pletkách.

Světe div se, tento evergreen přežil online pornografii i fejsbůky a je tu s námi stále. Abych pravdu řekla, nabídku "na film" jsem dostala dvakrát a využila ji jen jednou v případě kluka, z něhož se na pár týdnů stal něco jako můj přítel, takže jsem neměla úplně šanci pečlivě prozkoumat, jak spletitá věda to je. Dnes jsem tomu však přišla na kloub a mohu vám tak předat dávné moudro. Čili recept "jak na to".


Pondělky nemá nikdo rád z čiré jejich podstaty. Můžete mít sebelepší práci a sebelepší kolegy, ale to vstávání po neděli v posteli jednoduše bolí. Fyzicky i psychicky. A tak se v pondělí (a v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek) ráno tradičně srážím se svými spolubojovníky ve firemní kuchyňce, kde si spěšně sdělujeme zážitky z uplynulého víkendu. Dnešek nebyl výjimkou.

Vařím si tak svůj ranní džbán čaje, když tu se zpoza rohu vynoří jeden z mých sličných kolegů s úsměvem od ucha k uchu a v plné zbroji (rozuměj: připraven k přípravě kafe a oživení všech přítomných zombíků). Následuje klasická výměna dotazů na víkend. Hrdě se pochlubím, že jsme s kamarádem v sobotu vyrazili na spontánní oběd a ještě spontánněji do kina na Zpívej. To už vedle mě stojí kolegyňka, jež kvapně zavrhuje současné animáky s tím, že má nejradši klasiku jako Shrek nebo Ratatouille. Kolega nadšeně přikyvuje s tím, že Ratatouille je nejlepší film, když někoho "pozvete na film". Zpozorním!

Následná debata odhaluje prastarou alchymii, která se za celou filmovou kamufláží skrývá a když odchází, jsem ohromena. Takový společný film, to je úplná věda! Takže zbystřete, připravte si zápisníky a připravte se nasát vědomosti...

"KDYŽ JI POZVEŠ NA FILM, MUSÍŠ TEN FILM VYBRAT."

To dá rozum. Přece ten film nebude vybírat dotyčná, stačí přeci, že milého muže vůbec poctí svou návštěvou a pokud není úplně naivní (já bývala), patřičně se na to připraví. To nějaký ten čas zabere. Volba zůstává tedy na pánovi. Ale teď přichází ta důležitá část - návod k použití.

1. MUSÍ TO BÝT FILM, KTERÝ SE JÍ BUDE LÍBIT - Většina holek se chytí na animák, marvelovku a vlastně cokoliv, kde hraje pěkný chlap roli mužného hrdiny, kde zapadá slunce nebo kde má někdo nevyléčitelnou nemoc. Spektrum filmů je tedy v tomto bodě poměrně obsáhlé.

2. NESMÍ TO BÝT PŘÍLIŠ NAPÍNAVÉ NEBO DOJEMNÉ - Když naservírujete návštěvě výborný film, tak to sice ocení, ale bude mu věnovat pozornost. Takže ji logicky nebude věnovat chlapovi. Takže se jí chlap logicky pod tričko nedostane. Počet variant se zmenšuje.

3. NESMÍ TAM HRÁT HEZČÍ CHLAP - Tak to je přece jasné! Když ženská pozve chlapa na večeři, nepustí mu k tomu přehlídku andílků Victoria's Secret, stejně tak by byl chlap pěkně naivní, kdyby slečnu usadil například před Thora. (Ačkoliv kdyby mě někdo usadil před Iron Mana, nejspíš by dostal bonusové body za statečnost a pozornost vůči mému vkusu.)

4. MUSÍ TO BÝT NĚCO ZNÁMÉHO, CO UŽ VIDĚLA - Pokud film už viděla, dává to muži prostor pro konverzaci, laškování a okouzlování, aniž by slečna zaujatě čekala, jak film skončí. Pravděpodobně jí nebude vadit, že film ani nedokouká do konce. Takže animáky staré minimálně pět let jsou výbornou volbou.

5. MUSÍ TO BÝT RATATOUILLE! - Proč? Proč to nemůže být třeba Shrek nebo Madagaskar? To je prosté. Notoricky známý animák slečna bude znát tak dobře, že si bude v duchu předříkávat repliky a všechno namlouvání může přijít v niveč, jelikož všechny sladké řečičky půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Kdežto Ratatouille jsme viděli všichni, takže jej známe dostatečně, abychom znali zápletku, ale ne tak detailně, abychom jej dokázali předříkat slovo od slova. Je to zkrátka milý, vtipný, roztomilý film, při jehož sledování se každá holka ráda přitulí.
 

Život pro fotku

8. ledna 2017 v 21:47 | Adéla
I jedna malá milá myšlenka vás může změnit. Během pár dní. A připomenout vám, co vše pro oči nevidíme. Tedy spíš...

CO PRO FOTKU NEVIDÍME.


Navzdory veškerému zdání, minulosti a zálibám se stále víc a víc považuji za offline člověka. Za člověka, pro něhož se virtuální svět stává spíše prostředkem než zálibou. Proto počítač zapínám jen v práci a o víkendech, každý týden mažu přibližně deset uživatelů ze sledování na Instagramu a dopisování po chatu mě často vyloženě otravuje. Samozřejmě díky svému sklonu stěhovat se vždy co nejdál a co nejvíc do neznáma si však nemohu stěžovat, že je to často jediná možnost, jak udržovat spojení se všemi přáteli. Ale odpoledni u kávy, procházce sněhem nebo večernímu dýchánku nad čajem v kuchyni se jednoduše nic nevyrovná. Osobní kontakt je něco, co ztrácíme. A čím víc získává tento trend na síle, tím více se snažím jít proti němu.

Tím se však opět dostávám někam trochu jinam. Dnes to bude o jiném vrtochu doby, generace. Vše to začalo 1. ledna, když jsem se svým spolubydlícím seděla v restauraci, kam jsme spontánně vyrazili na novoroční oběd. Seděli jsme, klábosili o všem možném i nemožném a upřímně mohu říct, že jsem si to vážně vychutnávala. Nechtěla jsem, aby mi tento den splynul s ostatními. Nechtěla jsem, aby mi už žádný den splynul. Rozhodla jsem se začít každý den činit jedinečným, hledat v něm neopakovatelnou krásu a vždy včas zachytit to "něco", co onen konkrétní den činí úžasným. Do jisté míry jsem se rozhodla zastavit čas. A tak vznikla má osobní každodenní tradice zvaná 365 krásných dní.

V čem to spočívá? Každý den si vedu seznam věcí, které mi udělaly radost a snažím se vybrané okamžiky zachytit čočkou fotoaparátu. Poznámky si poctivě zaznamenávám do zápisníku, fotky vkládám s hashtagem na svůj Instagram. A vážně mi to pomáhá orientovat se v čase, vzpomínkách a trochu si dokonce ujasňovat emoce. Zároveň jsem díky tomu pozornější ke všem detailům kolem a skutečně zjišťuji, že i sebevětší den Blbec může být krásným. Trvalo však pouhé tři dny, než jsem si uvědomila jedno velké ALE...


Každý den se dá zažít spousta maličkostí, díky nimž se člověk usměje a cítí lépe. Třeba když vám za den po dvou měsících naprostého pracovního úpadku konečně projde zase 400 produktů. Nebo když Praha konečně zapadne sněhem. Nebo když vypijete první šálek filtru s chutí a bez mléka. Nebo když se po třech dnech konečně nekroutíte v bolestech a sníte 10 piškotů, aniž byste se s nimi následně opět setkali tváří v tvář.

Ale potom jsou tu ty zvláštní věci. Opět mohou být maličkostmi, ale jsou natolik cenné, že jsou jednoduše nepolapitelné. Ne proto, že byste si je nemohli zvěčnit například fotografií pomyslného totemu, ale jednoduše necítíte potřebu je uchovávat v jakékoliv opakovatelné a uchovatelné podobě. Chcete si je jen pamatovat a nechat vzpomínky společně s emocemi stále dokola prostupovat vaším tělem, rozbušit vám srdce, rozehrát tajemný úsměv na rtech, rozehřát vás a vyvolat husí kůži zároveň.

Jsou to okamžiky, které jsou tak hodnotné, že se o ně s nikým dělit nechcete. Jsou vaše. Jen vaše. Nepotřebují lajky a uznání světa, protože pro vás tyto malé střípky znamenají právě celý svět.

A právě díky oné snaze uchopit neuchopitelné jsem zjistila, kolik tak cenných okamžiků zažívám. Za pouhý týden je toho tolik, oč se nechci dělit a o čemž se i před přáteli zmíním jen okrajově. Do onoho zápisníku se o tom zmíním krátkou poznámkou, ale především se snažím si zapamatovat právě ten pocit, který mne ovládl, když onen okamžik nastal.

V době, kdy se mladí lidé honí za úspěchem a uznáním v podobě majetku, lajků a následovatelů, tento druh prozření a uvědomění vnímám jako malé vítězství. Bylo by krásné, kdybychom se všichni znovu naučili nežít pro fotku, ale pro okamžiky. Pro každé zasněžené ráno, pro každé pohlazení, pro bláznivý tanec na chodbě, když čekáte, než vám dopere pračka.
Žijme pro život a prožitky, protože majetek z nikoho z nás lepšího člověka neučiní.

RESPEKTive

20. listopadu 2016 v 12:18 | Adéla
Respekt je něco, s čím se člověk nerodí. Je to něco, co je třeba si vybudovat. A to jak respekt k sobě samému, tak respekt k jiným. Rovněž se musí člověk naučit, jak být respektován jinými. Jak ale docílit toho, že se z fáze respektive, kdy neustále někomu něco vysvětlujete, stane fáze respektu?



Jsem učitelské dítě. V období raného dětství mi to připadalo v pohodě. V období puberty jsem si připadala prokletá. Dnes je mi to tak nějak jedno. Faktem však zůstává, že jsem díky ostříží výchově a pobytu mezi dospělými velmi snadno přivykla respektu vůči autoritám. Ačkoliv byli učitelé, kteří mě vážně neměli rádi, nikdy tomu nebylo proto, že bych cíleně pokoušela, kde je hranice jejich trpělivosti. Respektovala jsem je i v případě, že si respekt ničím nevysloužili. I takoví byli. Respekt pro mne představoval součást slušného vychování. Jediným, čím mě učitelská rodina "poznamenala", je bytostná averze vůči přidrzlým spratkům pasoucím se na zesměšňování svých vyučujících. Pomyšlení, že se někdo obouvá do mé mámy nebo ji prakticky šikanuje, ve mně probouzí vztek. A o kus větší chuť změnit svět.

Je tedy asi jasné, že s respektem vůči druhým jsem nikdy problém neměla. Tedy aspoň navenek. S názory jiných jsem často velmi bojovala uvnitř a jednoduše jsem je nedokázala přijmout. Neuměla jsem pochopit, že si myslí něco jiného. Zvláště v případě, kdy jsem si byla jistá vlastní pravdou na základě zkušeností. A právě zkušenost je tím klíčem k respektu.

Zkušenost je jako zavazadlo, které si nepřetržitě vláčíme na zádech. Za běžných okolností by nás nenapadlo někomu vyčítat, co si bere s sebou, pokud by nás tím nějak přímo neohrožoval. Ale názory? Tak ty má společnost tendence napadat až překvapivě často. Ale proč, když nás daný názor neohrožuje?

Každý názor je postaven na nějaké zkušenosti, a to ať už dobré či špatné. Mé osobní zavazadlo má do příručního velmi daleko. Je v něm celoživotní boj s nemocí, kritické rodinné vztahy, neschopnost zapadnout v kolektivu, sebenenávist i rozcupované srdce. A velmi dlouho jsem se díky tomu nacházela ve fázi respektive. Neustále jsem své postoje obhajovala a snažila se je vnutit ostatním. Obsáhle, detailně a přesto často bez úspěchu. Proč? Protože ti lidé neprožili totéž. Ti lidé měli vlastní příběhy postavené na jiných emocích a zkušenostech.

Nemohu říct, že by tyto postoje zlomil jeden konkrétní člověk. Bylo jich několik, vím však přesně, kdy k tomu došlo. Na vysoké jsme se seznámila s osobami, které nesoudily, poslouchaly, naslouchaly a snažily se pochopit. Díky tomu jsem prozřela a naučila se názory jiných respektovat i vnitřně. Zjistila jsem, že spolu dva lidé nemusí souhlasit a přesto být přáteli. Naučila jsem se diskutovat bez útoků. Naučila jsem se kompromisům. Naučila jsem se respektu vůči lidskosti. Co to znamená? Jednoduše to, že jsme každý jiný, máme jiné smýšlení, postoje, úhly pohledu, zvyky, návyky, rozdílná zázemí. Nemůžeme být stejní, proto je vnější i vnitřní respekt tolik důležitý.

Váš respekt však nikdy nebude dostatečný, dokud nezačnete respektovat i sami sebe. Pokud respektujete někoho jiného na vlastní úkor, je to sebeobětování. Pokud někoho respektujete jen proto, že si myslíte, že je lepší než vy, je to sebepodceňování. Nejsou lidé lepší a horší, jsou jen jiní. (Dobře, pak tady máme vrahy a různé typy delikventů, u nichž bychom mohli polemizovat, ale o tom se teď bavit nechci.) Nejste lepší proto, že jste křesťany, muslimy či ateisty. Ale nejste kvůli tomu ani horší. Dokonce i věřící a ateista se mohou milovat. Jsem toho názorným příkladem. Chodila jsem se dvěma věřícími kluky, nade vše je milovala a chovali jsme k sobě zcela stejnou úctu. Stejně tak nejste horší nebo lepší kvůli své postavě, vzdělání či práci.

Tento článek měl být původně sepsán pod návalem náhlé nostalgie, jejíž vlna mne zaplaví pokaždé, když dorazím k našim. Chtěla jsem psát o tom, s jakou nechutí jsem se během puberty vracela domů, protože jsme se s mámou navzájem nerespektovaly ve svých hodnotách a názorech. Chtěla jsem psát o nabytí vzájemného respektu a nově nalezené lásce. Ale potom jsem narazila na ohlasy k rozhodnutí jisté slečny podstoupit plastickou operaci a směr se změnil. Teda ony ty ohlasy spíše narazily na mě, ale na to se už historie neptá. Na jednu stranu ano, není to náš život a naše rozhodnutí, takže bychom měli respektovat to její, ale na stranu druhou nelze opomíjet faktor disrespektu, který takto člověk projevuje vůči sobě samému.

Víte, navzdory značnému množství vlastních nedostatků stále zastávám názor, že pod kudlu by člověk neměl chodit z jiného důvodu, než je zdraví. Ať už je to botox, implantáty či jakýkoliv jiný ryze estetický zákrok, je to invaze a nikdy nevíte, co se stane. Je to riziko a zneuctění vlastního těla, vlastní hodnoty. Vlastní nedostatky jsou pohonem, jsou motivací k úspěchu a velkým činům. Myslíte si, že kdybych měla postavu jako modelka a pleť jako dětskou prdelku, nevyužila bych toho v patnácti, když jsem prožívala období ryze povrchních hodnot? Ani náhodou! Myslíte, že kdybych byla zdravá, nechodila bych pařit jako o život? Chodila! A nejspíš by ze mě vyrostla pěkná kráva, která každý týden randí s někým jiným.
Nedostatky jsou tím, co mě udrželo nohama na zemi, co mi pomohlo najít cestu seberealizace.
Nebudu tvrdit, že si kdo ví jak užívám, že mám zrovna jednu tvář opuchlou a vypadám jako sysel díky jednomu podkožnímu vřídku. Stejně tak neříkám, že mi ten špíček při sezení trochu nepřetýká, ale právě díky těmto dvou vzhledovým nedostatkům si dávám pozor na to, jak se stravuji, kolik toho za den vypiji a celkově o sebe více dbám. Vím, jaké to je, když se probudíte a vaše krása se rozhodla mít vážně bad day, díky čemuž nejsem povrchní a hledám krásu člověka uvnitř a v osobní auře. Mám tolik okouzlujících přátel, kteří nejsou prvoplánově krásní, ale mají můj bezmezný obdiv a vyzařují takové charisma, že vás to takřka usazuje na zadek! A co teprve, když mají nějaké to umělecké zaměření? To se z nich potom stávají mí osobní bozi!
Co z toho tedy plyne? Respektujte se! Pěstujte svou vášeň a vlastní nedostatky hoďte za hlavu. Netrapte se tím, že vás nebaví zájmy většiny. Právě ty drobné nedostatky a odlišnosti jsou vaší zbraní. Jsou tím, co vás dělá zvláštními. Jste to vy. Je dobré se zdokonalovat vlastní pílí, ale plastická operace či razantní změna, která se dotkne vaší podstaty, je hloupost. Buďte sami sebou. Najděte v sobě odvahu být sami sebou. Krása a úspěch jsou velmi subjektivní. Nikdo nemá právo vám tvrdit, že jste oškliví (ačkoliv v zápalu nevraživosti to sama občas vypustím z úst) nebo že je váš koníček pitomost (opět nehovořím o zápalných lahvích a natáčení týrání zvířat, za to by dotyční zasloužili šibenici).

Invazivní změnou štěstí nenajdete, to lze nalézt jen uvnitř sebe sama.
A kdybyste mi náhodou nevěřili, tak opět přednesu vlastní příklad. Moc jsem si přála, aby mě živilo psaní, milovala jsem to a miluji. Spousta lidí mě mělo za blázna. Spousta lidí včetně příslušníků mé rodiny považovalo blog za ztrátu času, ztrapňování sebe sama a stupidní zájem. O dvanáct let později mě psaní skutečně živí, a to i díky blogu. Jsem šťastnější, než jsem kdy byla. Každý den je prožitkem, jemuž na jeho konci věnuji i nejednu stranu ve svém deníku. Samozřejmě občas uroním nějakou tu slzu a neusmívám se čtyřiadvacet hodin denně, ale to neznamená, že nejsem šťastná. Takže k radě, abyste našli odvahu se respektovat, přihazuji ještě jednu - buďte odvážní se respektovat a být šťastní.
 


Pravda o džínách

12. listopadu 2016 v 21:56 | Adéla
Vždy, když dojde na otázku, jaké období roku mám nejméně v oblibě, mám jasnou odpověď. TO, KDYŽ SI MUSÍM KUPOVAT NOVÉ RIFLE!

Něco mi říká, že tímto článkem příliš nenadchnu své pánské publikum, které aktuálně tvoří většinu mých čtenářů. Nejsem žádná sexbomba publikující fotky nahoře či dole bez, nehraju v přímém přenosu (Hele, vážně, co vás na takových videích baví? Vždyť ti týpci prostě jenom hrají hru...) a troufám si tvrdit, že nenabízím obsah, kterým bych se nějak zvlášť dostávala na hranu inteligence, ale v práci jsem si pustila pusu na špacír. A s ohledem na fakt, že by se má čtenářská základna vlezla do průměrného rodinného auta, není divu, že mí kolegové rázem zastávají majoritní skupinu. Takže vám tímto slibuji, že další článek bude opět o mých trapasech, jimž se společně můžeme smát u oběda.

Ale teď už tedy k těm riflím...

Nesnáším nakupování oblečení! K hrnkům, svíčkám a knihám mě můžete zavřít na celé hodiny a ani jednou se vás nezeptám, kolik je hodin, ale oblečení? To mě raději zastřelte! Nejprve kličkování mezi stojany a ženskými, při němž se zapotím víc než při posledním zápočtu na vejšce. Potom zoufalá snaha najít něco, co se netřpytí, nemá na sobě směšné nápisy, které mohou nosit pouze jedinci bez sebeúcty či neznalí jazyka, bez aplikací znemožňující praní v pračce a nejlépe bez rádoby rafinovaných průstřihů, průhledných detailech a nejlépe v nějaké nositelné barvě. Jde-li o džíny, tak bych je prosila úzké s vyšším pasem a bez děr či rozpáraných míst kdekoliv. Já vím, že je to děsně trendy a cool, ale uvědomte si, že mezi námi chodí i průměrně talentované blondýny, které do těchto drobných důvtipných doplňků zarazí několikrát palec či malíček svého chodidla, později všech pět prstů naráz a po měsíci si můžou vybrat, kterým otvorem v nohavici protáhnou nohu.



Takových kusů v obchodě najdete tak pět za rok a běda vám, pokud ten pravý neulovíte hned. Tak nějak do zásoby. Já do zásoby nenakupuji. Zalíbila se mi myšlenka být schopna sbalit všechen svůj světský majetek do jednoho kufru (druhý kufr je pro knihy, zápisníky a skicáky), což mě poněkud vyautovalo z jakéhokoliv syslení si na horší časy.

Navíc mám ve zvyku si myslet, že se mnou mé oblíbené džíny zůstanou navždy. A ony nezůstanou.

Mým celoživotním nepřítelem je váha. Tedy aspoň od doby, co se mi zastavil růst, což se zcela zjevně stalo již při první bouři hormonů, jíž přicházející puberta rozpoutala. Zhruba do dvaceti jsem si všechny oblíbené kalhoty odrovnala tím, že jsem nakynula jako buchta. Tedy on by asi nebyl problém v tom samotném nakynutí, spíše v mém vnitřním přesvědčení, že zase brzy zhubnu a nemá smysl si hned kupovat emkové či elkové oblečení.

Nemělo to smysl ve chvíli, kdy jsem musela zatahovat břicho, abych dopla knoflík. Nemělo to smysl, když jsem se poprvé vrátila s krvavým oděrkem v pase. Nemělo to smysl, když jsem poprvé na bedrech ucítila svěží vánek naznačující, že už kalhoty nevytáhnu do nezbytné výšky. A kdy to tedy najednou smysl mělo?

Když jsem seděla v tureckém sedě, předklonila se a zaslechla povědomý zvuk, ucítila svěží vánek na vnitřní straně stehen a uvědomila si, že jsem se právě stala obětí toho největšího klišé objevujícím se v komediích - prostě mi ty kalhoty praskly!


Ale mé odhodlání jen tak něco nezlomí. Dokonce ani ty díra mezi nohama. To vyznělo pěkně blbě, ale chápeme se. Takže jsem se obětí vlastní paličatosti stala celkem třikrát. Pak se karta obrátila.

Pokaždé, když jsem se však vydala na lov perfektních nových kalhot, jsem se propadala do většího a většího zoufalství. Pochopitelně jsem jako první zamířila do obchodu, který mé požadavky posledně uspokojil, tento obchod mě však okamžitě zklamal. Pamatuji si, jak jsem v dobách středoškolských pendlovala mezi Takkem a Gatem. Odmítala jsem dát za rifle víc jak čtyři stovky. Směšná částka, viďte, ale mě maminka učila spořivosti a střídmosti. Našetřené peníze jsem odjakživa vrážela do fotoaparátů či akutně potřebných technologických přátel. Rozhodně ne do oblečení.

Během vysoké jsem se zamilovala do Housu. Zvláště po Vánocích. Tam jsem si koupila první kalhoty, které neusmrtila má rozpínavost, nýbrž smršťování. Stále mám tendence vybírat si velikost 29. No co, nikdo netvrdí, že jsem nějaké párátko. Jak pravila minulý týden má kolegyně - džíny si musíš kupovat vždycky menší, protože se roztáhnou. A vězte, že na nic jiného v těch kabinkách nespoléhám. Ale ať dělám, co můžu, do měsíce jsou mi nějak podezřele volné... Oficiálně prohlašuji, že si neumím kupovat kalhoty. Ale zamilovat se umím moc dobře. Vždy se stoprocentní úspěšností.



To první uvědomění je tragické. Dokonale padnoucí rifle se proměnily v kus látky vlající ve větru. Jakoby se dokonale pohodlný naducaný polštář proměnil v proleželý kus hadru se sadou chuchvalců uvnitř. Ble. A jaká je v nich zima! Vždy si vzpomenu na nákupy s mámou v malém obchůdku pod náměstím, kam jsme chodívaly, když jsem byla malá. TIP! dětský textil. Tam jsem poprvé slyšela o tom, že mám sexy zadek. Naneštěstí od padesátileté prodavačky. Naštěstí ne naposled a podruhé už to bylo od pěkného chlapa.

Svou aktuální spřízněnou duši ve světě kalhot jsem si vybrala v Topshopu. Dospělácky jsem za ně utratila litr s vírou, že spolu budeme aspoň pět let stejně jako má kamarádka s těmi svými. Přesto jsem skřípala zubama. Po třech týdnech už si mohu směle dovolit denně dřepovat a nechat si narůst kardashianské pozadí, protože se tam vleze. Ale stejně je miluju. Jsou heboučké jako Peggy přesrstěná do zimního kabátku.
Kalhoty jsou trochu jako většina vztahů s muži.

Musí vám sedět. Musíte se v nich cítit dobře. Musíte mít pocit, že v nich zdoláte jakoukoliv překážku. Ale v jednom případě to neplatí. Narozdíl od kalhot, jakmile najdete toho pravého muže, neskončí to kvůli velké prasklině či nakynutí, protože když poznáte toho pravého, člověka, s nímž budete chtít strávit zbytek života, nebudete muset už nikdy plánovat pořízení dalšího.

Minimalismu, tvoje čtení do autobusu i pod školní lavici

18. září 2016 v 17:59 | Adéla
Konečně vyšla blogerce kniha. Skutečná kniha, nikoliv jen sbírka tutorialů plná fotek a zrecyklovaných článků. Vyšlo něco, co je plné textu. To něco se jmenuje Minimalismus a pochází z pera vysoké blondýny, jíž dokonale vystihuje slovo "živel", z pera Martiny Bechyňové. Jaký je Minimalismus a stojí za to si jej koupit?




Má cesta k této knize je příběhem. Vlastně směsicí několika příběhů. Ten nejdůležitější začíná na vlnách internetu před sedmi lety, kdy na sebe narazily dvě puberťačky odlišné jako den a noc, jež pojila láska k blogování. V té době ještě velmi neziskovému, čistému a v prvé řadě zábavnému koníčku. Zlatý časy. Tenkrát jsme se poznaly a prohodily prvních pár vět v komentářích. Ačkoliv jsem tehdy prakticky každý měsíc narazila na novou zajímavou osobu, kterou stálo za to číst, na Martině bylo něco zvláštního, co způsobilo, že jsem ji z radaru nespustila až dodnes.

Znám tedy její vývoj od samých začátků skoro tak dobře, jako své boty, tedy aspoň to, co se vešlo do řádků jejích blogových příspěvků, což už by samo o sobě podnítilo lidskou zvědavost i touhu si knihu takového člověka koupit. Ostatně kolik vašich známých napsalo knihu? Vše se to ale o něco zintenzivnělo ve chvíli, když jsme se octly v jednom kanclu, já zjistila, že ta aura oné bloncky není jen virtuální pózou a navíc jsem byla svědkem pár okamžiků, kdy kniha vznikala. Takže ano, dalo by se říct, že mám ke knize určitý vztah od začátku. Tudíž jsem samozřejmě nemohla chybět na křestu knihy, natož si nechat ujít příležitost ulovit jeden z prvních výtisků.

A teď tedy k samotné knize...

Začneme asi tím nejpovrchnějším - vzhledem knihy. Ten je absolutní pecka. Co se ilustrací (kterých najdete několik i uvnitř knihy) týče, Martin přítel Ondra odvedl špičkovou práci, která mi vykouzlí úsměv na tváři, kdykoliv si je prohlížím. Jsou nedbalé a zároveň velmi propracované, elegantní. Je to minimalistické umění. Pár černých tahů, pár modrých fleků a dohromady to tvoří něco takřka geniálního, co bych si nejradši jako kolekci pověsila do pokoje.


Psát Martina umí taky, o tom nemusíme diskutovat. Stačí si projet její blog. Kniha je psána stejným stylem - uvolněným a Martině tolik přirozeným. Místy jsem měla pocit, že jsem jí vlezla do hlavy a poslouchám její myšlenky, tak přirozeně text působí. O tom svědčí i skutečnost, že jsem knihu dokázala číst v metru, v tramvaji (z té mám hodně dobrou story, viz níže), v tiché kavárně i na svém gauči, na němž jsem měsíc bydlela. Zkrátka a dobře - kniha se dá číst kdekoliv a nebudete ji chtít odložit.

Proč ji neodložíte? Jednak proto, že není extra tlustá a budete si říkat, že nemá smysl požitek brzdit. Zároveň vás bude zajímat, jak který problém Martina řešila a ono známé "Co se stalo dál?" Ta holka prožila zajímavé a poučné chvíle. Dozvíte se, jak snadné je podlehnout pozlátku a jak rychle zjistíte, že se blyští jen ta představa. Dále se dozvíte něco o lásce, která fyzicky bolí. A taky o tom, jak těžké, o to však důležitější je najít "ty správné lidi".

Ale navzdory hlubokomyslnému podtextu se můžete u knihy uvolnit. Jsou v ní myšlenky, nad nimiž se zarazíte, ale není nutno se vysilovat přílišným soustředěním, Martinino vyprávění vstřebáváte tak nějak automaticky, protože je skutečné. V jedné pasáži například Martina vypráví o dni v kavárně, kdy vedle ní partička kamarádek pomlouvá jinou, jež se dýchánku pochopitelně neúčastnila. A přesně v tu chvíli se ke mně donesl rozhovor pěti slečinek o dvě sedačky přede mnou. Ty už pár minut bavily celou tramvaj svým oduševnělým rozhovorem na téma "Spala s tím klukem, nebo o tom kecá? A ONA je celkově hrozně namyšlená a předvádí se." Zvláště pak svými rozumy rozesmívaly dva pohledné mladé muže sedící před nimi. Musela jsem se smát taky, protože to vypadalo, jakoby holky představovaly audiovizuální verzi knihy.

Takže když to shrneme - kniha není dílem, které by vám změnilo ze dne na den život a jenž by mělo být v blízké době zařazeno mezi mučící nástroje v rukou češtinářů, kteří jejich prostřednictvím nutí své žáky k útrpným rozborům květnatých souvětí a analýze skrytých významů. V tomto směru je Minimalismus zcela jasný a přímočarý, prostý. Ale v každé kapitole najdete něco, nad čím se pozastavíte. Ne přímo v ten moment, avšak těsně před spaním se vám ta či ona myšlenka připomene a vy najednou zjistíte, že celou situaci zkoumáte a zvažujete, co byste udělali vy.

Kniha je inspirací, je kamínkem, který rozvíří hladinu vaší mysli.