na Blog.cz

Státní maturita úspěšně oslavila své první narozeniny a já si ji při té příležitosti vyzkoušela na vlastní kůži.

Říká se, že největší strach člověk zažívá před bojem. Mám-li být upřímná, mne nejvíce z míry vevedl až boj samotný. Říkala jsem si: Na češtinu jsi dobrá, jestli něco umíš, tak česky. Angličtinu taky zmákneš, třeba ne na 100%, ale máš FCE, tak se uklidni. Jo, uklidnila jsem se, s odstupem těch pár týdnů si ale říkám, že jsem se uklidnila až příliš.

Večer před první písemnou zkouškou jsem se ani neobtěžovala se na cvičná zadání podívat. Měsíc předem jsem si udělala pár cvičení, ale pak mě to přestalo bavit, u mě klasika mimochodem. Co se slohové práce týče, zasklila jsem přípravu úplně. Témata jsem dopředu pochopitelně neznala a říkala jsem si, že tam bude určitě úvaha, kterou ani na dvojku nenapíši.

Pak ale přišlo ráno a neprozřela jsem jen fyzicky, nýbrž hlavně mentálně. Didaktický test z češtiny byla jen snůška slovíčkaření a jestli se to potkalo s češtinou jako takovou, si netroufám tipovat. V posledních letech se podstatně zpomalila má rychlost čtení, takže když jsem otevřela zadání a na mě se vysypala hromada textu, zamrazilo mě v zádech. Nakonec jsem to zvládla, ale udržet pozornost mě stálo pěknou dávku energie. Jen jeden dodatek - Je mi někdo schopen vysvětlit, co v didaktickém testu z ČJ dělaly roky a grafy? Když se řekne čeština, přestavím si i/y, shodu podmětu s přísudkem, čárky, ale určitě ne tohle. A tak jsem si vytvořila o celých státních maturitách jasný obrázek: Kreativci z CERMATu mají téměř anglický smysl pro humor... Pokud vás zajímá výsledek, tak za tuto část mám jedničku.

Po tříhodinové pauze následovaly ony slohové práce. Orosila jsem se podruhé. Z nabízených úvah jsem byla schopna kvalitně ztvárnit pouze jediné téma, jenže to mělo háček. Velice velký, ostrý ocelový háček. Výchozí text. Tak to ani náhodou, odfrkla jsem si v duchu. Ono napsat úvahu inspirovanou takovým úvahovým textem není totiž až taková sranda. Ta inspirace má asi milion výkladů, tudíž jsem zbaběle otočila list a pustila se do nenáviděného vypravování. Jsem opravdu zvědavá, jeslti i zde obhájím jedničku.

Didaktický test z angličtiny byl fajn a za jedna. Sice jsme opět slovíčkařili, ale co se dá dělat, oni si nemohou pomoci. Jestli mě však něco na písemných skutečně rozohnilo, byl to tzv. writing. Popsat podrobně v rozsahu 120-150 slov nový dům, říct, co se nám na něm líbí, a ještě pozvat kamarádku na návštěvu? To ani česky, natož anglicky a s pěknými frázemi i specifickou slovní zásobou! Takže můj konečný součet slov 180. Bůh žehnej toleranci jedné periody.

Tím však zábava se samostatnými písemnými projevy neskončila. V rozmezí 60-70 slov jsme měli napsat e-mail kamrádovi z nějakého kurzu, že se nemáme jak dostat na náš společný výlet, jestli můžeme jet s ním, jak si rozdělíme náklady a ještě se dohodnout na detailech. Finální počet slov 80.

Přišla jsem domů, hodinu se vztekala, následně brečela, pak nadávala a nakonec jsem upadla do hluboké melancholie nad vlastní neschopností. Také tentokrát se nemohu dočkat výsledku.

Člověk si na jednu stranu řekne, že za ten rok už to dávno měli mít dotažené s jasně položenými otázkami. Já jsem třeba docela vycvičená právě ze zmiňovaných FCE, ale člověku, který zkoušky tohoto typu nikdy nedělal, to mohlo způsobit značné komplikace. (Tady platí myslet přímočaře, nehrát si na umělce a už vůbec nečíst mezi řádky!) Jenže pak se podívám na televizní zpravodajství, jak vedou Ratha do policejního auta za miliony v podlaze, vzápětí si vzpomenu na korupční aféru VV, na Dobeše, jenž své ministerstvo poněkud nezvládal, zvláště pak fondy EU, a už se nedivím ničemu. Nějaká státní maturita je jen odrazem toho, jak tato země funguje.

O čem je film Navždy spolu? A stojí za to na něj zajít do kina?

Snímek The Vow (Navždy spolu) vtrhl do českých kin koncem minulého měsíce. Skrz sociální sítě se o něj zajímám již od začátku roku 2011, kdy jsem se o něm dozvěděla, a tak ti snad ani nemusím popisovat, jak zoufale jsem se na návštěvu kina těšila!

Zvláštní na příběhu o majiteli nahrávacího studia Leovi Collinsovi a jeho ženě Paige je to, že se jedná o skutečný příběh manželů Carpenterových, což mu dodává jistou sílu a pokud máš v životě už něco za sebou, dokážeš si film ne užít, nýbrž prožít.

Nechci tě okrádat o momenty překvapení a napětí, proto děj jen stroze nastíním. Leo a Paige jsou ten nejšťastnější manželský pár, jaký si vůbec dokážeš představit, když vtom do jejich štěstí zasáhne tragická autonehoda, při níž Paige utrpí vážné zranění mozku a ztratí paměť. Poslední, co si pamatuje, je její studium práv a zasnoubení s bývalým přítelem. Zapomene na Lea, na svůj život a vlastně i sama na sebe. Pro Lea začne největší boj jeho života, boj o lásku jeho ženy. Zda se mu to podaří, už musíš zjistit sama.

Na první pohled trapné klišé, ale skutečný základ zcela potlačil tradiční hollywoodské prvky romantických snímků. Po celou dobu sledování přemýšlíš, což je naprosto úžasné. Atraktivní herecké obsazení navíc zajistilo kvalitní výkony, což v kombinaci s dějem dává dohromady dechberoucí zážitek. Doslova. Během filmu mi několikrát ukápla slza a ještě půlhodinu po jeho skončení jsem nebyla schopna slova. Z kina jsem odcházela plná myšlenek, emocí. The Vow mne jako jen málo děl donutilo přehodnotit svůj život a donutilo mě si znovu psát deník. Protože nikdy nevíš, co se může stát...

Národní srovnávací zkouška je součástí přijímacího řízení minimálně pro polovinu žadatelů o studium. Skládá se z obecných studijních předpokladů (základní nebo rozšířená verze), všeobecných studijních předpokladů, ze základů společenských věd, angličtiny, němčiny, ale také třeba matematiky. Ale všechny tyto informace si můžeš v klidu i s detaily přečíst na internetu. Teď bych ti však ráda poreferovala o tom, jaké to je na vlastní kůži.