Prosinec 2011

Česká nátura aneb jak jsme se loučili s panem Havlem

24. prosince 2011 v 9:05 | ----A.
Původně jsem se k tématu úmrtí Václava Havla nechtěla vůbec vyjadřovat, ale pak jsem si to rozmyslela. Vedly mě k tomu dvě události. První byla má včerejší konverzace s tátou a druhou komentáře několika idiotů pod článkem reagující na jemné pousmání Dagmar Havlové na pohřbu jejího muže pro proslovu vicepremiéra Schwarzenberga. Díky panu Havlovi jsem na svůj původ hrdá, díky závistivým, s nechutností hraničícím komentářům se však v zápětí stydím.

Co pro mě znamená osobnost Václav Havel? Jak mne ovlivnil? Nebudu si na nic hrát. Přímo ovlivnil pouze téma mé seminární práce, jenž jsem se rozhodla změnit ihned po zjištění, že zemřel. Nepřímý vliv měl na celý můj život, o čemž však vím jen díky hodinám dějepisu. Upřímně mi připadá směšné, jak lidé mého a nižšího věku zapalují svíčky a kdesi cosi, přitom k tomu de facto nemají důvod. Naše generace bohužel nezažila události devětaosmdesátého roku, většina z nás o Havlovi nevěděla o moc víc, než co zaslechla přávě při výuce historie či ve zprávách. Svíčku bych uvědoměle z vlastní iniciativy mohla zapálit třeba já, poněvadž jsem se mu věnovala, něco jsem si o něm nastudovala, ale pořád to není tak od srdce, jak by mělo. Klíčema jsem necinkala, frontu na banány jsem nestála ani rodiče mi nehubovali za básničku kritizující režim. Ať si načtu, shlédnu i poslechnu, co chci, nebudu to mít pod kůží jako mí rodičové. V televizi byly prezentovány dojemné příběhy, jak žáci základní školy sami vytvořili pietní místo v budově. A co jako? Mám si donést kapesník? Tohle je buď absolutní přetvářka nebo je k tomu někdo naverboval. Obojí stejně směšné a s uctíváním památky ex-prezidenta nemající nic společného.

Dříve jsem Václava Havla považovala za... Teď už to nejsem ani schopna vyjádřit. Znala jsem jméno a tvář, povrchně život. Dnes jej uznávám. Ano, naše senzace chtivá společnost z jeho smrti udělala pomalu třetí světovou a stále nesouhlasím s černo-bílými weby, televizními vysíláními a zprávami z poloviny plnými informacemi více či méně spojenými s sním, ale monstrózní pohřeb si zasloužil. Náš stát neokrádal, myslel především na jeho dobro i prosperitu, propagoval lásku, pravdu. Možná bych mu jen vytkla, že byl až příliš mírný, mnozí by si bývali byli zasloužili za mřížemi zůstat, ale s tím dnes již nic neuděláme. Občané Česka však asi nikdy nebudou schopni plně docenit jeho činy. Nemáme se totiž jak dozvědět, jak složitá vyjednávání vedl, do jak těžkých situací se dostával, když se nás snažil osvobodit. Pan Havel byl skromný, v tomto případě však bohužel.

Václav Havel po svém boku vedl dvě ženy. Paní Olgu a krásku Dagmar. Obě tituloval svými oparami, obě miloval a jsem přesvědčená, že obě milovaly jeho. Nerozumím, co vede někoho, aby se do paní Havlové navážel. Sledovala jsem včerejší pohřeb a připouštím, že jsem se pousmála ve stejném okamžiku jako ona. Schwarzenbergův projev byl totiž překrásný a nechápu, co je špatného na menším projevu díku. Celý humbuk kolem smrti jejího muže je sám o sobě velice vyčerpávající, nervy drásající, když tedy někdo pronese něco tak milého, přirovnala bych to k pohlazení na duši.

Zemřelý ex-prezident hlásal lásku ruku v ruce s pravdou. Možná by nebylo špatné, kdybychom následovali jeho odkaz. Už kvůli sobě samým, už kvůli jeho památce, už kvůli úctě k jeho činům. Dostát svému slibu.

"Budeme za pravdu lásku i nadále bojovat, neustaneme. Můžete se na nás spolehnout."

- Karel Schwarzenberg

Čtečky nebo knihy? A bude vůbec něco?

15. prosince 2011 v 22:15 | ----A.
Když jsem se během listopadu připravovala na ústní zkoušku z angličtiny, paní profesorka, jež náš kurz vedla (Mimochodem brilantní profesorka ve všech směrech.), na mne několikrát "zaútočila" otázkou, zda si myslím, že v budoucnu eReaders nahradí klasické knihy. Tuto otázku jsem nenáviděla a milovala zároveň. Desítky sekund byly na kompletní přenesení mých myšlenek do slov příliš málo.

Mládež nečte. Téměř by se dalo říct, že tato věta spadá mezi dogmata dnešního světa. Jakožto ateistka se musím pousmát, poněvadž se jedná o pravdy, které v žádném případě neuznávám. Osobně si myslím, že čteme stále stejně jako v minulosti, změnilo se jen to, co čteme. Dříve byly jen knihy a noviny, dnes máme eBooks, časopisy, internet. Ve skutečnosti celé dny neděláme nic jiného než že čteme, jen už nesedíme v parku na lavičce s knihou, nýbrž v pohodlí domova na gauči s notebookem na kolenou.

Přiznám se, že dokud nepronikl kouzelník paní Rowlingové za hranice našeho státu, prohlížela jsem si v knihách maximálně obrázky a četla si v programu, kdy půjde má oblíbená telenovela. Zábavné, když si uvědomím, že jsem pana Pottera začala číst ve třetí třídě.

Od té doby se však četba stala neoddělitelnou součástí mého života. Tvůrčím psaním jsem si krátila dlouhé chvíle odmalička, ale díky knihám se rozvíjela má fantazie, slovní zásoba, schopnost pracovat s jazykem. Zamilovala jsem se do vůně papíru nové knihy a konečně jsem našla stejnou řeč s máminou peněženkou. Mamča byla totiž štěstím bez sebe, že její dítě konečně začalo číst.

A to je ten důvod, proč si myslím, že knihy nikdy nevymizí. Čtečky nikdy nenahradí vůni knihkupectví, nenaplní vás pocitem vítězství, štěstí, vzrušení, když si odnášíte domů vysněnou knihu. A přesto jsem si čtečku pořídila. Ony ty krásné elektronické hračky o formátu A5 mají totiž něco, co nemá zase kniha. Tlačítko vymazat a možnost nahradit jiným titulem. Za knihu dnes vyplivnete i několik set, kdežto za soubor ve formátu pdf, doc, mobi atp. sotva pár korun. Z toho důvodu jsem propojila svět jedniček a nul s písmenkovým. Nejprvé knihu okusím na monitoru a až poté se rozhodnu, zda si zasluhuje místo v mé knihovničce, rozumné a praktické, nemyslíte?

Četba je především zdrojem zábavy, což je můj argument pro zamítnutí možnosti zániku literatury. Minimálně profesoři literatury nás těma těžko přelouskatelnými díly budou krmit, jak jen to půjde a na druhou stranu po světě budou vždy pobíhat ti, jež budou vymýšlet nové a nové příběhy, o které se budou chtít podělit se světem. Pokud najdete v literatuře krásu, jen stěží ji pak opustíte. Tak jako já.

Na úplný závěr bych vám měla nějakou četbu doporučit, tady tedy je něco málo:
One Day - David Nicholls
The Secret - Rhonda Byrne
Milý Johne - Nicholas Sparks
Harry Potter série - J. K. Rowling