Červenec 2012

Je načase se probrat, milé dámy!

30. července 2012 v 23:52 | ----A.
Nehledejte v tomto článku žádný hlubší význam, marná snaha, mám jen potřebu uvolnit do éteru své názory. A proto vlastně blog mám. Dnes se zaměříme na hrůzy ve vzhledu mladých slečen.

Co se vám vybaví, když spatříte tuto fotografii?


Já se jen zhnuseně orosím. Tento obrázek si dobře zapamatujte, jelikož je ztělesněním všeho, co mi na holkách připadá odporné.

Hurá do solárka!
Člověka, jenž vymyslel solárium a veřejnosti neomezený přístup do něj, bych nechala zavřít. Je sice děsně fajn vypadat jako jižanská kráska celoročně, ale zamyslela se některá z návštěvnic nad tím, co s ní tento "zázrak" provede do budoucna? Jestli ne, dovolte, abych vás krátce informovala.

Prvním faktorem, který by měl každého přinejmenším donutit znovu zvážit koupi permanentky, je hrozba rakoviny. Bylo vědecky dokázáno, že s kažou návštěvou solárka zvýšíte riziko jejího vypuknutí o sedmdesát procent. Už vidím, jak se spousta snědých krásek teď směje a říká si, že tohle se jim stát nemůže, že už chodí přece umělý bronz chytat několik let a žádné následky to na nich nezanechalo. Milé dámy, rakovina je něco jako sněhová koule. Dětské pacičky uplácají základ a koule se pak už jen valí sněhem, nabaluje na sebe další a další vrstvy, zvětšuje se a pak najednou narazí na překážku. Je však už tak obrovská, že překážka naprosto nemá šanci a koule ji zahubí. A navíc... Takhle šílené vysolárkované opálení je odporné!

Ale solárium není to jediné, čím si milé dámy nabalujete na svou pomyslnou kouli zárodky rakoviny kůže. Dalším inteligentním nápadem je celodenní opalování a nejlépe ještě bez opalovacího krému nebo s minimálním ochranným faktorem.

Momentálně se za nejnižší dostatečný faktor považuje třicítka. Slunce je totiž rok od roku agresivnější díky slábnoucí ozonové vrstvě, a tak se logicky musíme přizpůsobit. Nejhorší doba pro slunění je od takových desíti ráno do dvou odpoledne. Sluneční záření je v té době nejsilnější, a tak i nejnebezpečnější, proto pokud chcete být nutně přes tyto hodiny venku, zalezte do stínu.

Mrtvá černá můra
Nevím, co je to za módu posledních let, ale najednou si polovina holek nalila na vlasy černou barvu a začala k tomu nosit černé stíny. Dámy, možná vás to překvapí, ale ne, tohle vážně není sexy. Po nějaké době se líčení navíc začně zákonitě rozmazávat a dělat vám moc hezké monokly. Když to doplníte růžovobílou rtěnkou, která se absolutně nehodí k barvě vaší pleti (viz. obrázek výše), vytvoříte skutečně okouzlující a dechberoucí look á la pět set let stará zombie. Gratuluji.

Sice jsem L, ale nosím S
Nikdy jsem nefandila obepnutým modelům. Zaprvé na to nemám tělo, zadruhé se ráda nadechnu, ale tohle je věc každého, každý se cítí dobře v něčem jiném, ale to něco by mělo odpovídat rozměrům těla. Není nic smutnějšího než dívčina v upnutém topíku a slimkách, pod nimiž se rýsuje zaříznuté spodní prádlo a nad nimi solidní pneu snažící se dostat ven. Rozhodně mi nevadí oplácanější slečny, naopak si myslím, že je to rozhodně několikanásobně víc sexy než trčící kosti, ale vše se musí umět nosit, takže pokud už teda chcete něco upnutého, doporučuji legíny ve vaší velikost a k tomu volnější triko. Delší triko, ne do pasu, na faldíky není nikdo zvědavý. A ne, skutečně nebudete vypadat štíhlejší jen proto, že si koupíte o dvě čísla menší model, a už vůbec nikoho neohromíte tím, jaké písmenko sídlí na límci, tohle je všem totiž upřímně jedno.

Spoďáry jsou prý sexy
A jedno klišé na závěr. Ve škole by se měla zavést hodiny základních životních pouček. Zdravíme starší lidi a nadřízené jako první, odpadky patří do koše, SPODNÍ PRÁDLO PATŘÍ VESPOD! Sama vlastním tílko, které zoufale touží ukazovat světu, co nosím pod ním, takže chápu, že se to stát může, ale když celý den chodí holka s rozepnutou košilí do pasu nebo v šatech, pod které se podprsenka skutečně nenosí, pochopení ztrácím. Osobně se pokaždé mohu propadnout studem, kdykoliv zjistím, že mi spodní prádlo vykouklo z kalhot nebo z právě onoho exhibicionicmem posedlého tílka, nechápu, jak na tom někdo může stavět svou image.

Tak, milé dámy, pokud jsem někoho z vás urazila, tak pardon, to však nic nemění na faktu, že vypadáte blbě. Zároveň se omlouvám čtenářům, kteří toužili po plnohodnotném článku, takový dám dohromady, až mě nebude dva dny vkuse třeštit hlava při jakémkoliv sebemenším pohybu.

P.S.: Zajímalo by mě, který génius retušoval tu fotku a jestli za to dostal zaplaceno, protože tohle jsem zvládala zhruba tak deset minut po tom, co jsem objevila funkci "žehlička"...

Tweety s city? Ty už znovu neotevřu!

19. července 2012 v 11:50 | ----A.
Léto znamená válení se u vody, dlouhé cestování, pohodu, relax. A co k tomu neodmyslitelně patří? Knihy! O tom, kterou si vybrat, jsi jistě již četla, já ti dnes předám varovné poselství o tom, kterému titulu se rozhodně vyhnout obloukem.

Knihu Tweety s city mám ve své knihovničce již bezmála čtyři měsíce. Po celé ty čtyři měsíce jsem se jí zoufale snažila dávat další a další šance a když už nic jiného, tak ji aspoň dočíst do poslední tečky, abych o ní mohla napsat něco zcela objektivního a nikdo mne nemohl nařknout, že jsem si to nejlepší nechala uniknout, jenže ono se to vážně nedalo.

Jako první mne odpudil název. Nedá se říct, že bych byla nějakým "hejtrem" romantických příběhů, naopak si velice ráda po náročném dni lehnu na lehátko a nechávám svou mysl, aby se oddávala dospělácké pohádce se srdceryvným polibkem v závěru, jenže je rozdíl mezi romantikou a kýčem. A Tweety s city? Nechť si doplní každý sám.

Z anotace jsem věděla, že to hlavní, čím se kniha liší od ostatních, je forma vyprávění. Kvanta statusů z Twitteru střídají výňatky ze školního časopisu. Na první pohled vskutku originální nápad, ale mě stylistika po třech stránkách začala nesmírně rozčilovat, a to se nejednalo ani o nijak zvlášť příšernou teen mluvu. Ale pokud je ti kolem třinácti a neumíš si svůj život bez postování na sociálních sítích představit, budeš možná jiného názoru.

Tím se dostávám k samotnému ději. Na prvních pětasedmdesáti stránkách, jímž jsem obětovala svůj čas, se řešil jen a pouze milostný trojúhelník o dvou chlapcích a jedné slečně, zda se na konci slečna vykašle na svého "idola" a skočí do náruče svého kamaráda, nevím, ale předpokládám, že ano. A přesně to je ten hlavní důvod, proč jsem se nedostala ke straně 76. V mých devatenácti letech chci číst knihu, v níž je zápletka založená i na něčem jiném než na pubertální lovestory bez špetky humoru. Přemýšlela jsem, jestli by se mi to líbilo třeba v takových patnácti, ale vzhledem k mému tehdejšímu knihomolství na druhou o tom silně pochybuji.

Za sebe hodnotím dílo jako naprostý propadák, byť jen velice nerada, jelikož mám dost reálnou představu o tom, jak je těžké napsat knihu. Ale přeci jen co člověk, to názor, a tak pokud tě aspoň trochu zaujala, nenech se ovlivnit mým postojem. Ukázkovou kapitolu a něco navíc o knize si můžeš přečíst zde: http://www.cooboo.cz/vydali-jsme/tweety-s-city