Duben 2013

Proč bych gymplu další šanci nedala

10. dubna 2013 v 23:05 | ----A.
Duben je, pokud mne paměť nešálí, měsícem přijímacích zkoušek na střední školy. Přiznám se, že absolutně netuším, kolik si nyní můžeš podat přihlášek a jaké jsou podmínky, když jsem však na střední školu přecházela já, zákon kázal jednu přihlášku a také jsem si prošla legulérními příjmačkami formou testů od společnosti Scio. Na svůj výsledek si nepamatuji, ale skončila jsem někde v blízkosti 25. místa.V souvislosti s tímto měsícem na mě dýchla na mne nostalgie. Uvědomila jsem si, že je tomu už téměř rok, co jsem naposledy promluvila německy, a to před maturitní komisí. Ale hlavně je tomu sedm let, co jsem udělala jednu osudovou chybu. Šla na gymnázium.

Na úvod bych si dovolila jednu připomínku, aby nedošlo k desinformaci. Nemyslím si, že by má střední škola byla špatná. Mám k ní spoustu výhrad, to ano, ale za vyloženě špatnou bych ji určitě neprohlašovala. Je to dobrá škola, která donutí studenta šáhnout si až za hranici jeho možností, umí být krutě náročná, ale mně toho hodně dala. Zaprvé mne vybavila do života lidmi, s nimiž si budu mít vždy co říct a s nimiž se za každých okolností ráda uvidím, ale, což je možná důležitější, naučila mě bojovat, argumentovat, jít si za svým a nebát se. Donutila mě, abych ukázala to nejhorší i to nejlepší ze sebe samé, abych si uvědomila, kým jsem a kým být chci. Za tohle všechno jsem gymnáziu vděčná. Ale znovu bych tam nešla.

Problém není ani tak v onom konkrétním gymnáziu jako spíš v gymnáziích obecně. Přestoupila jsem v sedmé třídě, ale ani kdybych si podala přihlášku o dva roky později, asi by se nic nezměnilo. Velice dlouho jsem vůbec netušila, co vlastně chci a gympl to tak nějak vyřešil, respektive tedy odložil. V té době však nikdo netušil, že jsou mé hranice trochu blíž, než se zdálo. Na základce jsem se učila vlastně velice dobře. Vždy jsem měla vyznamenání a mé nejhorší vysvědčení byly dvě dvojky na konci sedmičky, protože jsem si přestala rozumět s matematikou a přírodopis mě nikdy zvlášť nebral. Teda ona spíš matika přestala rozumět mně. To je však vedlejší. Nebyl tedy důvod, proč bych na gymnázium neměla chodit. rodiče mají navíc oba titul Mgr., a tak nikoho ani na okamžik nenapadlo, že bych já na vysokou neměla jít. Gymnázium mě na to mělo připravit, dát mi další čtyři roky na rozmyšlenou a profilaci. Tenkrát se to zdálo jako dobrý nápad.

Snad od prvního dne se mi nedařilo. Prospěch šel dolů dost razantním způsobem. Nesla jsem to hodně špatně. Zhoršily se mi zažívací problémy a můj psychický stav se docela razantně zhoršil. Po nocích jsem brečela a přála si, abych tam nemusela být. Pozdě. Doma se to bralo jako pubertální výstřelky, které mě přejdou. Nepřešly. O dva roky později jsem dostala první epileptický záchvat a najednou šel prospěch stranou. Všichni tak nějak pochopili, že být premiantkou zřejmě nebude mým osudem, natož aby se v rodině objevila paní doktorka nebo slečna právnička. Zpětně si uvědomuji, že náročnost studia na gymplu dost zřejmě nese na mé nemoci svůj podíl. Jak jsem po čase vypozorovala, mým spouštěčem je stres, kterému se při tomto typu střední školy zkrátka nevyhneš. Naučila jsem se kontrolovat a nakonec i sám nález zmizel, ale občas mě napadá, jestli by se mi to přihodilo, kdybych šla třeba na obchodku. Spíš asi ne. Ale kdo ví, tenkrát jsem žila obecně hodně divokým životem.

Když však pominu zdravotní stav, je zde ještě jeden důvod. Po gymnáziu není z člověka nic. Pokud neusiluje o dráhu lékaře nebo jiného skutečného odborníka, je to pro něj zcela zbytečná zátěž navíc. To je fakt. Zcela zbytečně jsem se trápila předměty jako biologie a chemie, protože mě nikdy moc nezajímaly. Natrápila jsem se také na fyzice a matematice, které mě sice zajímaly, ale zoufale mi nešly, ať jsem se snažila nebo šla místo učení radši spát. Kdybych šla tenkrát skutečně třeba na obchodní akademii, byla bych na tom teď možná lépe. Více bych se orientovala v oboru, měla jisté základy. Ale všechna tato kdyby jsou v tuto chvíli už zcela irelevantní. Nepoznala bych spoustu skvělých lidí, možná bych zlenivěla a určitě bych nebyla schopná prezentovat hodinu a půl v kuse. To jsou ty bonusy, které ti jiná škola nedá.

Tento článek jsem nenapsala proto, abych si postěžovala, ale spíš jako malé varování. Pokud chceš jít na gymnázium nebo na jakoukoliv jinou školu, pořádně si to ještě promysli, jestli je to to, co OPRAVDU chceš. Nenech se nikým do ničeho tlačit, protože tohle rozhodnutí razantním způsobem ovlivní tvou budoucnost. Dle mého subjektivního názoru je gymnázium vhodné právě pro lidi, jako jsou budoucí právníci, lingvisté, historici, lékaři atp., kteří ty gymnazijní znalosti potřebují a pro které bude gympl odrazovým můstkem, jenž je připraví na kvanta učiva. Donutí je vyždímat ze svého mozku všechno, co to jde, ale jestliže nemáš tak vysoké cíle nebo bys ráda působila ve stavebnictví, průmyslu či obchodu, zvol si rovnou střední školu k příslušnému oboru. Nekdo neříká, že po maturitě stejně na vysokou nepůjdeš, ale získáš přesně ten základ, který já nyní postrádám.

Psáno z basy aneb modeling trochu jinak

5. dubna 2013 v 23:55 | ----A.
Velké holky nepláčou. Když jsem poprvé uchopila tuto knihu do ruky, protočila jsem oči vzhůru. To vážně? Nejsem už trochu stará na knihy takto předvídatelné, uslzené a uláskované k smrti? Tok kyselých myšlenek se zastavil, když jsem si přečetla stručný obsah. A hele, tohle může být dobrý!

Ivana Ivančáková, autorka knihy, je původem Slovenka, která však dnes žije více či méně poklidným životem s přítelem Johnem v Londýně. Ale než se dostala až sem, prošla si skutečně trnitou cestou. Příběh začíná jejím opuštěním rodného hnízda. Odmalička snila o dráze světové modelky, o slávě, o cestování, o zvučných jménech a šatech předních návrhářů. Narozdíl od většiny mladých dívek se však do svého snu zakousla a rozhodla se jej proměnit ve skutečnost. A tak v Londýně začala navštěvovat kurzy pro vizážistky, seznamovala se s vlivnými lidmi, až se to jednoho dne podařilo. Dostala zakázku v Argentině, kam s nadšením odletěla, přestože jí to milý John vymlouval. Splněný sen? To sotva! Díky tomuto dobrodružství se Ivana zapletla s drogovým gangem, což ji dostalo do francouzského vězení, kde nikoho nezajímalo, jestli o převáženém kokainu věděla či nikoliv.

Na knize mě nadchly dvě věci. Zájem o modeling jsem vždy měla. Dávno jsem pochopila, že se na molo nikdy nedostanu, ale tenhle svět mne zkrátka fascinuje, takže jakmile jsem zjistila, že je to příběh modelky, horlivě jsem se pustila do čtení. Tolik k povrchnímu nadšení. To hlubší se však dostavilo už na první stránce. Způsob, jakým je příběh napsán mne naprosto strhl a po několika letech se zase na nějakou knihu skutečně těšila. Začala jsem milovat cesty vlakem, které jsem se slečnou Ivančákovou trávila, protože ačkoliv jsem si dílo zamilovala, jindy na něj nebyl čas. Přečíst jej mi trvalo dvě cesty domů, dvě cesty do školy a jeden večer k tomu. Jedním faktorem je životní osud, ale způsob, jakým jej Ivana Ivančáková vypráví, si člověk vryje do paměti. Najednou jsem se přistihla, že zuřivě hltám řádky a nevnímám stanice, jimiž jsem projížděla. Dokonce mi ani nevadily občasné vulgarismy či lehký naturalismus. Bylo to tam, kde to mělo být, kde to nikoho neuráželo, naopak jsem se díky tomu sžila s autorkou mnohem víc. Navíc si velice vážím schopnosti přinutit čtenáře k zamyšlení. Po celou dobu jsem nevědomky analyzovala všechny kroky Ivany, přemýšlela jsem, jak bych se zachovala já, dokonce jsem si k ní svým způsobem vypěstovala vztah, takže jsem měla radost, když se jí dařilo, byla jsem roztrpčená z jejího zatčení a naprosté absence presumpce neviny. Kdybych měla vyzdvihnout, co se mi z celé knihy líbilo nejvíc, byla by to část o pobytu ve vězení. Doufám, že se do této situace nikdy nedostanu a že mi zůstane cizí, ale bylo to velice zajímavé. Dočetla jsem se věci, které vám Hollywood ani fikce nepoodhalí, ale hlavně jsem se musela po přečtení posledního slova pozastavit nad tím, jak lidé pohlíží jeden na druhého. Všichni máme stejná práva a všichni jsme si rovni, ale realitou zůstává, že někteří si jsou prostě rovnější.

Těžko říct, jestli se tato recenze někdy k Ivaně Ivančákové dostane, ale pokud ano, chtěla bych jí poděkovat za těch pět dní strávených s její knihou, za to, že mne zase vrátila ke čtení. Klobouk dolů před jejím osudem a před tím, jak se s ním vypořádala. Knihu bezvýhradně doporučuji!