Září 2013

Do drogérky s občankou

26. září 2013 v 19:18 | ----A.

Ochrana je důležitá, ale osmnáct už bylo?


Dnes ze soudku, jemuž se po většinu času vyhýbám, tentokrát jsem však neodolala. To prostě nešlo! Jak známo, když je vám patnáct a dnes obvykle i dvacet, nepracujete, nemáte partnera schopného vás zaopatřit, do dětí se zrovna neženete. Stejná je také jedna z mých vzácných kamarádek. A tak se vydala před pár dny do zlínské Tety, aby si koupila bezpečnostní krabičku. To, co ji však potkalo, nás rozesmálo i šokovalo zároveň.

Ona kamarádka může zcela s klidem přijít do autobusu a říct, že chce dětské jízdné. Přestože je už nějaký ten rok součástí dospělácké komunity, se svou výškou, panenkovským xichtíkem a váhou pětačtyřicet kilo i s postelí se často dostává do situací, kdy jí prodavačky v obchodech tykají a oslovují "holčičko". Na to si už zvykla, ale zkušenost z Tety ji doslova posadila na zadek. Myslím, že ve dvaceti letech je zcela normální, když máte přítele, s nímž se jen nedržíte za ruce, z čehož však plyne také nutnost již zmiňované ochrany, přeci jen je studentkou, jež by ráda také dostudovala.

A tak jednoho zářijového odpoledne nakráčela k pokladně drogerie s krabičkou prezervativů v ruce. Že prodavačky budou trochu mimo, zjistila už u vchodu, ovšem dotaz při placení "A osmnáct už bylo?" by nečekal nikdo. Stejně jako ona, ani já jsem při vyslechnutí této historky nevěděla, zda se smát nebo brečet. Pardon za ta slova, ale milá prodavačka musí být jednoduše úplně blbá. Odkdy vám musí být osmnáct, abyste si mohli koupit prezervativ?!

Pokud je mi známo, pohlavní styk je v této zemi legální po patnáctém roce života. Takže buď je milá paní prodavačka zákona absolutně neznalá a myslí si, že sex spadá do kategorie vedle návykových produktů jako alkohol a cigarety, což by vylučovalo potřebu si kupovat kondomy před osmnáctinami, nebo je v lize pro podporu mladistvých maminek či má podíl na zisku na některé z potratových klinik (Existuje něco takového vůbec v této zemi?) a prosazuje, aby teenageři pohlavní styk před osmnáctinami provozovali, ale bez ochrany. Ano, mohli bychom se zde dlouze bavit o tom, od kdy z toho mladiství mají vůbec rozum, zda jsou na to mentálně dost vyspělí a tak dále. No, milé dámy a snad i pánové, přišel čas s sebou nosit průkaz totožnosti také na benzínky a do drogerií. Kdo ví, možná se dočkáme časů, kdy budou chtít potvrzení o příčetnosti při koupi křiklavě červené rtěnky. Osobně bych byla například pro zavedení tohoto opatření v případě koupi Padesáti odstínů šedi (Zamysleli jste se někdo nad tím, jak strašně nesmyslně je název díla přeložen?), ale to už se dostáváme jinam a nechci se nikoho dotknout, tak či tak také jeden anglický výtisk vlastním.

Co na tobě nesnáším

22. září 2013 v 18:40 | ----A.

S muži se dá válčit na mnoha frontách. Dokonce i na té módní.


Pár dní zpět jsem na sebe poprvé od koupi navlékla svou krajkovanou halenku. Je krásná, romantická, černo-béžová, lehce průsvitná. Původně jsem si ji vlastně ani kupovat nechtěla a zkusila jsem si jen proto, že byla ve slevě a že mi ji přinesla ke kabince babička. Nakonec však zcela předčila má očekávání a chtěla jsem ji snad víc než ostatní kousky, které jsem si zkoušela. Tak nějak jsme k sobě patřily.

Nemohla jsem se dočkat, až se v ní konečně ukáži svému muži. A tak jsem si ji oblékla a s očima plnýma očekávání na něj zpoza rohu vykoukla. Ve skutečnosti jsem ani moc nečekala jakoukoliv jinou než kladnou odpověď, když jsem se ho zeptala: "Líbí?" Byl to dotaz spíše konverzačního charakteru, s jehož pomocí jsem jej chtěla na novinku ve svém šatníku upozornit. No a taky jsem možná chtěla slyšet, že mi sluší. A tak jsem byla přiměřeně překvapená, když odpověděl: "Hm, no, dobrý." Obecně byste si asi řekly, že je to běžná mužská reakce, jenže má nejdražší polovička je jiná. Když se mu něco líbí, tak to řekne, když se mu něco nelíbí, tak to ignoruje nebo vypustí ono děsivě neutrální "Dobrý." nebo něco ve smyslu, že on tomu stejně nerozumí. Za ten rok, co jsme spolu, už význam jeho reakcí více méně ovládám (ačkoliv někdy jako většina žen příliš přemýšlím), a tak odpověď "Dobrý." ve mně vyvolala lehkou paniku. "Tobě se to nelíbí?" Zcela bezúspěšně jsem skrývala dotčení. "Není to můj styl." V duchu jsem se zasmála, jelikož jsem se nemohla ubránit představě svého drahého v krajkovaném topu, tu jsem si však nechala pro sebe. Dále jsem nesoulad v otázce svého oděvu už nepitvala.

Když jsme se vrátili z nákupu a uvelebili se na posteli, jelikož nás (pochopitelně hlavně jeho) vycházka do nákupního centra nesmírně unavila, podíval se na mne zkoumavým pohledem. Lehce přejel rukou po halence a povídá: "Je to docela hezký. Rozhodně lepší než ta pruhovaná košile." V hlavě mi spustil požární alarm! "Co se ti nelíbí na mé pruhované košili?!" Bohužel si zcela přesně nepamatuji odpověď. Bylo to něco ve smyslu, že je hrozná. Neřekl to tak přímo, ale zaručeně nevyjádřil žádný lichotivější názor. V první chvíli jsem chtěla svou zebra/vězeň/rozhodčí košili bránit, ale než jsem s tím začala, zarazila jsem se. Víte, můj milý je ajťák, což ho tak nějak předurčuje k neřešení nějakých módních problémů. Prostě si obleče to, v čem se dobře cítí. Tím nechci říct, že se neumí obléct. On to umí a jelikož jsem dost upřímná, ví moc dobře, co se mi na něm líbí. Ale už na prvním našem rande jsem si vybrala v jeho šatníku favorita pro likvidaci. Šedá mikina. Je super, když si jdete zaběhat, když jen tak koukáte na koleji na filmy nebo děláte domácí úkoly. Jenže on ji nosil do školy. A tam už tak fajn nebyla.

Svého cíle jsem dosáhla. Po devíti měsících nenápadného boje mikina Lukyho šatník skutečně opustila. Dámy, pamatujte si, že pokud chcete muži zabránit něco nosit ven, musíte ho toho zbavit úplně. Nátlak ve smyslu nosit jen na doma je marný. V devětadevadesáti procentech případů pro muže platí, že to, co mají ve skříni, mohou nosit kdykoliv a kamkoliv. Ale jelikož mám k této mikině hluboký citový vztah, nemohla jsem dopustit, aby se jí dostalo špatného nového domova nebo aby ležela někde na dně skříně. A tak si sbalila své dva rukávy i kapuci se šňůrkami a přestěhovala se ke mně. Řeknu vám, teď ji miluju!

Nedá mi to se však nezamyslet nad otázkou z těchto několika příhod plynoucí. Ženy se chtějí líbit, ale zároveň hrdě prohlašují, že muži módě nerozumí. Vysvětlete mi potom, komu se teda vlastně chceme líbit? Sobě navzájem? Myslím, že můj milý neočekává, že bych kvůli němu přestala nosit některý ze zmíněných kusů oblečení, stejně jako já neočekávám, že přestane nosit tričko a mikinu ve dvou odstínech červené zároveň. Vezměme si však třeba Francouzky. Ty se oblékají pro muže. Když ráno vstanou, stoupnou si před šatník a nevybírají podle toho, v čem naštvou jinou ženu, nýbrž podle toho, kolik mužů se za ní za ten den otočí a jestli jí to bude slušet natolik, aby na ni její muž nepřestal myslet po celý den a táhlo ho to domů. Ano, na vzhledu záleží víc, než si jsme ochotni přiznat. Jsem asi příliš hrdá na to, abych si nechala diktovat, co mám nosit, přeci jen by ale nebylo od věci, kdybychom my všechny přestaly tolik řešit, jestli odpovídáme aktuálnímu módnímu diktátu a víc se soustředily, proč ve skutečnosti tak zoufale prahneme po tom, abychom byly krásné. Chtě nechtě, tím nejdůležitějším měřítkem krásy totiž byl, je a určitě i bude zájem mužů. Pro koho jiného bychom se měly snažit být krásné, když ne pro člověka, s nímž chceme strávit zbytek života?