Říjen 2013

Generace posedlých teenagerů

25. října 2013 v 19:20 | ----A.
Zahrajeme si hru. Zavři oči a nahlas řekni první věc, bez které opravdu nedokážeš žít. Pokud tě jako první napadlo něco jako láska, jídlo, sport, tak ti gratuluji. Pokud mobil, počítač, internet, možná by bylo vhodné si uvědomit, že máš asi problém.


S podobným problémem se svěřuje patnáctiletá Naďa v poradně Popcornu. Když jsem si její dopis přečetla, málem jsem spadla ze židle. Pohoršeně jsem přemýšlela, jestli to slečna myslí vážně. Píše, že jí rodiče zabavili její smartphone a to dokonce na celé dva týdny! Chudák holka teď neví, co bude dělat a jak udrží kontakt s přáteli. Vážně smutné. Nikoliv zabavení telefonu, nýbrž postoj Nadi.

Docela chápu příčinu. V dnešní době technologie vládnou světu a jistě by nebylo od věci se zamyslet, jestli by se neměl tento vliv poněkud omezit, zvláště pokud mají takovýto dopad na dospívající generaci. Sama jsem již odchovancem technologického věku. Pamatuji, jak jsem v nějakých jedenácti letech byla na prázdninách u sestřenice a celé dny jsme trávily hraním jisté velmi návykové hry. Hodiny a hodiny jsem proseděla na chatech a snad i delší dobu datlováním do klávesnice při tvorbě příspěvků na blog. A i přesto si myslím, že nejsem závislá. Jistě, chyběly by mi diskuze se čtenáři, chyběla by mi možnost veřejně ventilovat svůj názor, proklínala bych každý den navíc, který bych strávila v knihovně při hledání informací, místo abych strávila jeden večer u Googlu a nejrůznějších databází. Můj život by byl těžší, ale rozhodně plnohodnotný, ne-li plnohodnotnější.

Naďa je jedním příkladem za všechny. Nedokáži pochopit, co vede rodiče k tomu, aby svým náctiletým dětem pořizovali takhle drahé hračky. Sama jsem smartphone nevlastnila ještě před měsícem. Nevlastnila jsem účet na Instagramu, nebyla jsem online na Facebooku, když jsem šla na kafe do cukrárny či na koktejl do baru s přáteli a dokázala jsem s tím žít. Proč to tedy nedokáží teenageři? Nemyslím si, že by byla tak stará a jim tak vzdálená, vždyť je mi teprve dvacet, jen jsem asi dostala méně materiální výchovu než oni. Mám pocit, že dnešní děti neumí udržovat kontakt s přáteli jinak než online a život žijí spíše virtuálně. I proto jsem se smartphonu dlouho bránila. Nechtěla jsem začít žít směšný život, v němž každý den začínáte kontrolou Facebooku, Instagramu a Twitteru, ještě než vylezete z postele, oblečete se a vyčistíte si aspoň zuby, v němž den končíte toutéž činností.

Samotná závislost na technice bych však neviděla jako největší problém. Být rodičem dospívajícího dítěte, nedala bych mu telefon s operačním systémem do ruky už jen proto, že bych tím kompletně ztratila kontrolu nad tím, co na internetu dělá. Dle mého názoru si to většina rodičů ani neuvědomuje nebo nemají přehled, co všechno se dá s takovou hračkou za pár tisíc napáchat. Puberťáci mají snížený pud sebezáchovy, koukají jen na to, jak kdo vypadá na fotce a už si nezjišťují, jestli je ten druhý skutečný, jestli se za krásnou, patnáctiletou blond modroočkou neschovává šedesátiletý, plešatý hnědoočák. Kromě toho jsou děti na internetu neskutečně otevřené, sdělují osobní informace zcela veřejně a nebojí se postnout jakoukoliv fotku, aniž by trochu přemýšlely, jestli je takový snímek jednoho dne nedostane do problémů.

Pokud jsi aspoň na chvíli při četbě tohoto článku zaváhala, zda nepopisuji tvůj případ, zkus se nad tím důkladněji zamyslet. Konec konců lehká technologická odvykačka prospěje dnes každému. Takže zaklapni notebook, tablet strč do šuplíku, vypni Wi-Fi na mobilu a hurá do ulic!