Prosinec 2013

Nepohodlí se odklidí samo

4. prosince 2013 v 13:08 | ----A.
Jak známo, jsem velkým fandou a vyznavačem Tajemství. Ano, věřím v moc a sílu pozitivní myšlenky, ale způsob, jakým pozitivní myšlení uplatňuji v praxi, se s každým rokem mění. Sbírám zkušenosti, hledám cesty, měním se, není tedy divu.
Všechna optimisticky laděná díla, která se snaží vás naučit žít nebo žít šťastně vám vtloukají do hlavy, že se musíte soustředit na to, co chcete, aby se vám stalo. Takže když nechcete, abyste rupli z morfologie kvůli eseji, s níž jste bojovali celou neděli a v pondělí zjistili, že máte absolutně na pytel formát a pravděpodobně jste nedodrželi díky tomu rozsah, máte si vštěpovat, že to určitě dobře dopadne, že jste to určitě zvládli, že bude paní magistra shovívavá, dobře naladěná a dorůžova vyspaná. Vlastně se máte naladit na vlnu bytí ve stylu disneyovských pohádek. Jenže happy jako hippík nedokáže být nikdo pořád, že? Někdy je potřeba se vyřvat.

Nepřestávám si stát za tím, že je třeba věci vidět pozitivně, ale k věcem které vás dohánějí k šílenství nebo vám způsobují neklidné spaní a nervy vám cupují na kusy, zastávám trochu jiný přístup než "Všechno je děsně super a určitě to dopadne dobře!" Zjistila jsem totiž, že je úplně jedno, jestli se na problémy soustředíte v rovině pozitivní, nebo negativní, protože ať se na ně soustředíte jakkoliv, ubírá vám to energii a stále vám je tak nějak drží v životě. Problémům je však třeba nechat narůst křídla a umožnit jim tak odlet do teplých krajů.

Aby nedošlo k mýlce, mám teď na mysli problémy v podobě lidí, kteří se k vám nechovají hezky a tak podobně. Více méně negativní jevy, které nemůžete moc ovlivnit, nad nimiž se můžete vztekat do skonání světa, ale je vám to na nic. Rozhodně se tento přístup netýká toho, když máte dostat kouli na vysvědčení nebo když máte odevzdat projekt v zaměstnání, protože celá strategie spočívá v ignoraci věci. Někdo mě štve? No tak ať! Přestanu vymýšlet, jak se s ním vypořádat, žiji si to své a najednou přijde den a já zjišťuji, že ten člověk z mého života zmizel.

Je třeba se naučit si problémy nepřipouštět k tělu. Budou tu vždy a pokud byste každý z nich měli řešit s plným nasazením, postupně vás to úplně vysaje. Některé věci a někteří lidé si tu pozornost nezaslouží. Navíc to funguje i opačně. Pokud něco opravdu moc chcete, dost možná se vám nedaří toho dosáhnout právě proto, že nad tím přemýšlíte příliš. Zkuste se někdy uvolnit a pokud se tak má stát, vítr osudu vás k tomu zavane tak či tak. Je třeba mít plán a cíl, ale taky je třeba být občas líný a nechat se unášet.

Jak už je zvykem, nevynechám ani příhodu z vlastního života. Lidí, které jsem s radostí nechala z mého světa zmizet, je docela dost, ale nechci zde rozpitvávat mezilidské vztahy a vyvolat tím další hádky, protože s nimi opravdu nechci udržovat kontakt vůbec žádný, takže si vezmu něco bloggerského. Hrozně dlouho jsem si říkala, že dosavadní spolupráce jsou super a určitě jsem za ně ráda, ale že bych chtěla i něco jiného. Nemyslím tím, že bych tohle všechno dělala jen pro "odměnu" nebo "něco zadarmo", jde spíš o to, že jsem chtěla něco nového zkusit. Docela dlouho jsem se snažila na sobě pracovat, ale najednou jsem si uvědomila, že čím víc se snažím, tím více blog ztrácí svou jedinečnost a tím i atraktivitu pro případné partnery. A tak jsem toho nechala a rozhodla se psát prostě jen to, co se mi bude chtít, nenutit se do žádného článku, nechat chvilku pracovat osud, protože sama jsem si odmakala i přesčasy. A najednou mi přišla pozvánka na setkání s jedním časopisem, setkala jsem se s jeho šéfredaktorkou, jež je pro mne částečně vzorem, a o pár měsíců později jsem se zapojila do velkého testování elektronických ''zkrášlovacích'' produktů.

Další story je ze školního prostředí. Dlouho jsem řešila, jak se porvat s praxí. Mezi majiteli či vedoucími pracovníky firem známé zrovna nemáme, tudíž jsem byla z celé situace značně rozpačitá. Pořád jsem přemýšlela a vymýšlela, řešení jsem však stále neobjevovala. Přišlo zkouškové a já měla rázem jiné starosti. Praxe byla sice důležitá, ale nejprve jsem se do toho třeťáku musela vůbec dokopat. A zrovna, když jsem si řekla, že to nechám ještě aspoň rok koňovi, přišla nabídka praxovat ve školce. Vynikající příležitost! Učím se "komunikovat s klientem se zvláštními požadavky" (Ano, také mi ta definice připadá hrozně vtipná, zvláště ta část o klientovi.) a navíc jsem nucena si dávat zatraceně záležet na jazyce, protože při učení nesmíte dělat chyby. Kromě toho se mi podařilo se podílet na několika školních projektech, díky nimž se učím pracovat tak trochu v oboru.

Na základě těchto a spousty dalších zkušeností tedy soudím, že na zdravé lenosti něco bude. V dnešním světě je třeba být průbojný, ale pokud máte dostatek odhodlání a jste ochotni bojovat, příležitost si vás už najde sama.