Duben 2014

Nech se unést proudem a odhal, co skrývají Stíny na Nilu!

21. dubna 2014 v 22:46 | ----A. |  Knižní recenze
Píše se rok 1932. Anglie se potácí v hospodářské krizi, ale život Jessicy, hlavní postavy příběhu, je i tak velmi bohatý a hodnotný. Skrývá však tajemství. Desivou vzpomínku na noc, během níž zmizel její autistický bratr Georgie. Když o dvacet let později zmizí i její druhý brat Tim, rozhodně se následovat Sherlocka Holmese a rozluštit hádanku, jež ji zavede do vzdáleného Egypta, ale také do náruče aristokrata Sira Chamforda.


Abych byla upřímná, na první pohled mne kniha nijak nezaujala. S romány z egyptského prostředí mám zřejmě nějaký vnitřní problém, a tak se mido nich nechce už z principu. Co se detektivek týče, jsem velmi vyhraněný čtenář a většina z nich mi nesedne. Když do toho zapleteme ještě Brita se šlechtickým titulem, pomalu upadám do mdlob, ale už jen proto jsem musela knihu přelouskat. Říkejme tomu třeba otázka cti.

Mezi plusy románu patří nepochybně dvouliniový příběh, který vás na začátku knihy tak nějak vtáhne. Jsi-li fanouškem patřičného žánru, jistě více než mě, ale tak či tak tě zajímá, co že se to těm bratrům stalo. Potom se bšak děj poněkud líně vleče a člověka jímá chuť přeskakovat stránky, protože má pocit, že stejně o nic nepřijde. A stejné je to s hrdiny samými. Vůbec se nevyvýjí, byť k tomu mají nesčetný počet možností. Jessica navíc působí poněkud nečitelně a jeden neví, jaký vztah si k ní vypěstovat. Jenže když čtete knihu, musíte mít k hrdinům vztah, jinak je zřejmé, že je dílo špatně napsáno.

Jistá změna nastala v pasáži George, tím si však už Kate Furnivall mou přízeň nezískala, protože závěru knihy chyběl šmrnc i náboj, díky němuž by si čtenář dílo ještě dlouho pamatoval. Tajemství odhalena, avšak bez emocí.

Furnivallové ovšem nelze upřít, že je mistryní popisu. Z jejího vylíčení bych byla schopna si představit i konkrétní mouchu na stěně včetně každého dílku jejího složeného oka. Osobně jsem v Egyptě nikdy nebyla, ale právě díky deskripci autorky bych byla téměř schopna tvrdit opak!

Je pro mě nesmírně těžké říct, zda bych knihu doporučila či nikoliv. Jak jsem již řekla, jsem čtenářem skutečně vybíravým, jsem schopna v knihkupectví strávit hodiny a přesto odejít s prázdnou, přestože se se zájmem zahledím hned do několika titulů. Doporučuji tedy, pokud nejsi ještě rozhodnutá, projít i jiné recenze a kdo ví, třeba nakonec bude právě tato kniha tvým šálkem kávy!

Jak Umět milovat?

21. dubna 2014 v 15:52 | ----A. |  Knižní recenze
Čeho se bojí puberťačky nejvíc? Že si nenajdou chlapa. Čeho se bojí nejvíc, když chlapa mají? Že s ním otěhotní. A v případě Reeny, hlavní hrdinky knihy Katie Cotugno, se tento strach zhmotnil a stal se každodenní realitou.


Ona ho miluje od chvíle, co se začala zajímat o kluky. On ji přehlíží. Ona city skrývá, aby se náhodou neztrapnila, zoufale touží opustit rodný kraj, cestovat, stát se někým. On je továrnou na trable, pytlík s tabletkami patří k jeho základní výbavě, žije ze dne na den a nerespektuje pravidla. Jednoho ne až tak krásného dne si však k sobě najdou cestu. Happy end? Ale kdepak, ještě dlouho ne.

Příběh Katie Cotugo je zvláštní. Růžová obálka s dvojící v růžovém kabrioletu čtenáři neslibuje nic velkého, respektive čtenář nic velkého neočekává. To se nemění ani po zběžném přelétnutí obsahu na zadní straně. Když jsem knihu otevřela, měla jsem vážné obavy, že o pár stránek později budu zvracet duhu. A trvalo dobrou půlku knihy, než jsem názor změnila.

Reena představuje hrdinku zoufale naivní, přestože se jí Katie snažila dodat hloubku prostřednictvím dívčiny uzavřenosti a jakéhosi dospělého pohledu na věc. Když však dojde na vztahy, chová se zase jako malá holka. Mohla spadnout na ústa a probrat se hned několikrát. Sawyer, její mnoholetý idol, rozhodně není princátkem, jakého si Reena ve své dospívající mysli stvořila. Zklamalo mě, že si autorka více nepohrála s do očí bijícím kontrastem mezi Reeninou iluzí a skutečným Sawyerem, který se chová, čtenář promine můj slovník, jako ukázkový kretén. Přestože Reena svádí neustálý boj s realitou, všechno plyne tak nějak bezbolestně a jednoduše, takže by jeden skoro nabyl dojmu, že je úplně v pohodě sjíždět se prášky a na vlně opojení všech možných variant drog uprostřed noci docházet k přítelkyni a žádat o nocleh. V tuto chvíli jsem si klepala na hlavu. Dospělý Sawyer je mi o poznání sympatičtější, ale opět postrádám nějaké detailnější rozpracování. Jisté náznaky toho, proč a jak se změnil, se sice objevují, ale stejně jako Reena, je i Sawyer zpracován velmi povrchně. K happy endu se dvojice dopracuje podezřele snadno. Čekala bych nějakou ostrou hádku, určité gradování a vyostření situace, ale najednou prostě jen tak nasednou do auta a jedou vstříc svým společným zítřkům s dcerou na zadním sedadle, přesně jak jsem čekala už na první straně. Více pozornosti by si jistě zasloužil i Reenin život matky, kterému náhle musela přivyknout.

Co se zpracování příběhu týče, připadá mi to jako narychlo napsaná slohovka a určitě se s ním dalo pohrát podstatně více. Tematicky by se jistě mohla kniha zalíbit i starším čtenářkám, které se dostaly přes náctiletou hranici, ale s ohledem na zpracování to rozhodně tvrdit nemohu. Celou dobu je to jen o tom, jak miluje Sawyera a že se může stát prakticky cokoliv, ale její city to nezmění.

Kniha se snaží o jistou originalitu ve formě popisu dvou časových rovin, což je určitě dobrý nápad a nešlo to udělat jinak, pokud se Cotugno chtěla věnovat Reenině životu před mateřstvím i po něm, ale dohánělo mě mě to k šílenství, protože člověk pořád čeká. Měla jsem pocit, že část "Potom" musím rychle přelouskat, abych se dozvěděla, jak událost z "Předtím" tedy vlastně skončila, mezitím se však zase něco stalo "Potom" a situace se obrátila, takže jsem najednou četla s nevolí obě pasáže. Tento styl jistě udržuje ve čtenáři zvědavost, ale zároveň chaos a občas jsem nevěděla, na co vlastně navazuji. Druhý problém stylistiky byl ve slovesu "odtušit". Objevilo se takřka na každé stránce aspoň jednou a mně z toho šla hlava kolem. Kolikrát bylo použito navíc ve zcela nesmyslném kontextu a mě by opravdu zajímalo, jestli je to jen chyba překladu, nebo jestli se kniha už takhle "narodila". Obecně vzato je jazyk průměrný a žádného květnatého spojení či důmyslných metafor se nedočkáš.

Umět milovat je nenáročná četba k vodě, kterou ocení zřejmě spíše slečny kolem patnácti let. Neohromí ani neurazí. Pohodovka, kterou však nebudeš mít potřebu číst podruhé.

Na týden bez Facebooku

4. dubna 2014 v 23:56 | ----A.
Už delší dobu tak nějak vnitřně bojuji se všeobecnou závislostí na Facebooku. Proč doprovolně sedíme raději za monitorem a sjíždíme profily svých kamarádů, abychom se o nich dozvěděli nějaké novinky, než abychom s nimi vyrazili ven? Proč máme potřebu sdílet své soukromí: Proč, proč, proč? Nechci být jen další ovcí posedlou modrým peklem, a tak jsem se rozhodla podstoupit drobnou odvykací kúru.

Na nápad mě přivedla jedna prezentace ve škole. Pokud se nepletu, měli ji studenti na Erasmu a jak už asi tušíš, týkala se právě Facebooku. O myšlence odříznutí se od sítě jsem polemizovala už delší dobu, ale tohle byl přesně ten impuls, co mě nakopl. Několikrát jsem se již přistihla, jak nepřítomně zírám na obrazovku a bezcílně jen projíždím zeď. Nevnímala jsem její obsah, šlo jen o rutinu. Což rje rozhodně špatně. Facebook jako nedílná součást dne? Kam bych to s takovým přístupem dopracovala?

Do úzkých jsem se při osnování svého "dábelského" plánu dostala, když přišlo na otázku komunikace. Jak přesvědčím všechny své kontakty, aby mi psaly maily, smsky nebo mi volaly, když budou něco potřebovat? Řeknu ti jak - nijak. Takže jsem si musela s obrovským sebezapřením přiznat, že Messengera potřebuji. Původně jsem si chtěla tuto aplikaci Facebooku stáhnout do počítače, abych webovku nemusela vůbec otvírat, ale zrovna v ten den končila podpora aplikace pro Windows, čímž mě milý Mark "Cukrová-hora" slušně vypekl. Proklela jsem ho tedy až do pátého kolena a pokračovala v hlubokém rozjímání. Na koleji totiž nemáme wifi připojení, což mi znemožnilo užívání aplikace na telefonu, a tak jsem se rozhodla, že si povolím drobný prohřešek a prostě na koleji budu mít otevřené zprávy přes web. Zádrhel vyřešen, odvykací kúra mohla začít.

Během prvního dne jsem se několikrát dostala mimo svou vlastní kontrolu a automaticky klikla na logo stránky, abych se dostala na zeď, to jsem se ale vzápětí vzpamatovala a vrátila se zpět do zpráv. Do večera se mi nashromáždilo cca 20 upozornění. Kupodivu mi ani v nejmenším nevadilo, že nevím, nač mě mají upozornit, rozčilovalo mě jen to, že tam svítí, evokovalo to ve mně nesplněný úkol. Ale s tím se dá žít. Červená čísla se s každým dnem zvyšovala, kdežto má potřeba kontroly Facebooku se snižovala. Postupně jsem začala zavírat i okno se zprávami a zapínala jej pouze v případě, že bylo potřeba něco vyřešit.

Když uplynul týden, byla jsem na sebe pyšná. Život bez Facebooku se dá v pohodě zvládnout a tento malý experiment mě jistým způsobem i do života vrátil. )plně jsem přestala sledovat zdi jiných přátel. Vím jen to, co se mi objeví hned na hlavní stránce a i to málo více měné přehlížím, protože většinou pátrám jen po příspěvcích svých oblíbených humorných webů. Líbí se mi se dozvídat informace o lidech jen od nich samých a na otázku "Tys to na Facebooku neviděla?!" odpovídat "Ne."Dále mě tento týden dokopal k promazání "Přátel". Zmizela jich čtvrtina. Pomazala jsem fotky a zvažuji úplné smazání profilu, ale jak jsem řekla, komunikace přes něj je příliš pohodlná na to, aby se mi podařilo své kamarády přesvědčit o změně způsobu vzájemné interakce.

Jsou ale samozřejmě věci, které mi chyběly. Nevěděla jsem o akcích. Nemyslím jen party, mám na mysli i kulturní události, přednášky. Není nic jednoduššího, než v pátek večer otevřít profil oblíbeného podniku a mrknout, co nabízí, nebo zjistit, jestli v blízké době neproběhne nějaká zajímavá přednáška. Postrádala jsem rovněž naši školní skupinu, kde sdílíme materiály a navzájem si pomáháme nebo zjišťujeme studijní informace. Takže byť se mi to nelíbí, musím uznat, že Facebook nám příliš ulehčuje život, než abych své výhružky o smazání naplnila. Přesto nepřestávám věřit, že z něj jednoho dne všichni odejdeme, přestaneme ohrožovat své soukromí, vystavovat laciné fotografie a sdílet prostřednictvím statusů své depky. Buďme upřímní, to, že máš problém, že tě podvedl kluk nebo že máš prostě jen blbou náladu, všechny tvé kontakty vážně nezajímá stejně jako spousta dalších věcí. Je to omýláno pořád dokola, ale vážně se zkus někdy zastavit, mrknout, co by o tobě někdo druhý mohl všechno zjistit jen z Facebooku, a pak zhodnoť, jestli tyto informace opravdu chceš roztrubovat do celého světa. Jednoho dne by tě totiž mohla jedna na první pohled banální nerozvážnost stát vysněnou práci, místo na univerzitě nebo třeba možného partnera.