Červen 2014

Omamná vůně svobody

21. června 2014 v 23:05 | Adéla
Ve středu se stalo něco, v co jsem nedoufala ani v nejdivočejších představách. Ukončila jsem semestr bez ztráty jediného kreditu a jsem na sebe patřičně hrdá. Z mého studia se stala jízda ve stylu "hlavně projít", a tak mne samotnou překvapilo, když jsem byla pouze na dvou opravných zkouškách. Jaký byl můj šok, když jsem zjistila, že jsem udělala i tu poslední! TeĎ se asi někteří ze čtenářů budou ptát, co za hrůzu to studuji. Jsem budoucí farmaceutkou, právničkou, či snad dokonce astrofyzičkou? Kdepak, studuji "jen" angličtinu na Baťovce, ale jak už jsem několikrát řekla, ještě jednou uslyším o tom, jak je to hrozně jednoduchá škola, a někomu ublížím!

Teď tu však ležím na posteli. Ležím zde vlastně více méně celý den, dočetla jsem svou oblíbenou knihu, koukám na filmy a snažím se odpočívat. Snažila jsem se užít si tiché chvilky, kdy se zájezd polských důchodců vzdálil. Řeknu vám, že pohled na výrazně prostorově řešeného pána kolem šedesáti vykračujícího si chodbou jen v ČERNÝCH SLIPECH budu před očima ještě velmi dlouho. Jsou zážitky, které nechcete a přesto jste jimi obohaceni. Tohle je jeden z těch přípdů.

S hrůzou zjišťuji, že už relaxovat neumím. Neustále přemýšlím nad tím, co je ještě třeba udělat, nejsem schopna se uvolnit. Jako jediný možný způsob, jak si vyčistit hlavu, se ukázalo bruslení. Pětkrát týdně vyjíždím do zlínských ulic a užívám si několikakilometrovou jízdu na zbožňovaných inlinech. Jsou to dvě až tři hodiny svobody, kdy nic neřeším, kdy mě nic netrápí, kdy jsem to jenom já, kachny na hladině, ptáci ve stromech a jiní aktivně odpočívající obyvatelé města, jejichž tváře nepoznávám.



Navzdory tomu, jak svou školu a vše s ní spojené miluji, jí musím vyčíst jednu věc. Tak jako každá láska, z níž se vyklube dlouhodobý vztah, jsem i v tomto případě o něco přišla. O chuť psát. Múza se mi vyhýbala celý semestr a mne to vnitřně užíralo. Přestože jsem prožívala neskutečné věci, necítila jsem potřebu o nich mluvit. Byly to zážitky mé a mých přátel, něco, co jsem považovala jen za své a nechtěla se o to dělit. Nechtěla jsem a stále nechci psát o svých milostných či jiných dramatech, není nic, co bych chtěla říct o své rodině. Je to můj soukromý život, do kterého nikomu nic není. A tak jsem si užívala život. Jela jsem na vlně štěstí a radosti, jen málokdy se poddávala splínu. Když mne ale zákeřně ze zálohy přepadlo zkouškové, múza se mohla zbláznit. A tak tu teď ležím a vím, že se vracím tam, kde jsem přestala. Nevím, na jak dlouho, ale jsem plná inspirace. Uvědomila jsem si, že čerpat nemusím ze svých pocitů, že postačí čerpat z poznatků a věcí, které mne zaujaly natolik, abych o nich dlouhé chvíle přemýšlela. Je toho tolik, k čemu se chci vyjádřit, tolik věcí, které chci vykřičet do světa. Než s tím však začnu (v dalším článku), ráda bych se s vámi podělila o to nejkrásnější, co mě v poslední době potkalo.

První příčku mezi nejkrásnějšími nejčerstvějšími vzpomínkami zcela bezkonkurenčně získala oslava mých jednadvacátých narozenin. Nikdy jsem své narozeniny neslavila jinak, než v kruhu rodinném. Až letos.


Můj plán i přání zněly jasně - oslavit narozeniny s pár přáteli, kteří jsou mi nejblíž. Nechtěla jsem žádné dary, stačili mi jen oni, sklenka dobrého pití a večer, jeho odkaz mne bude ve vzpomínkách hřát ještě velmi dlouho. A tak se také stalo. Už v okamžiku, kdy se mí kamarádi objevili s drobnostmi, jsem byla zaskočená. Nechyběli mí milovaní gumoví medvídci, růžičky, ani kosmetika či doplňky. O chvíli později však přišlo něco, co by mě jakživa nenapadlo. Kamarái mne na okamžik vykázali z prostor baru a když jsem se vrátila, stáli tam bok po boku, počmáraní částmi slovního spojení "Všechno nejlepší!" a zpívali mi. Slzy jsem měla na krajíčku a jediné, co mě od jejich vodopádu uchránilo, bylo vědomí očních linek a řasenky, jejich přítomnost v očích by mi štiplavě znepříjemnila noc. Nemohla jsem tomu uvěřit. Děkovala jsem v tu chvíli za každý krok, za každý moment mého života, který mne přivedl do toho baru, k tomuto okamžiku, k těmto lidem.

Věděla jsem to už dříve, ale tohle byl důkaz - nenašla jsem jen další kamarády, našla jsem opravdové přátele! Přátele, kteří mě nikdy nenechají napospas problémům či špatné náladě a poskytují mi podporu v míře, jakou jsem dřív nezažila. Přátele, s nimiž si skypuji a píši každou chvíli, ačkoliv jsou za velkou louží, s nimiž mohu mluvit o čemkoliv. Trvalo mi rok a půl, než jsem si ke svým spolužákům našla cestu, což je asi to jediné v mém životě, čeho skutečně lituji. Ale před rokem jsem byla ještě někým jiným.

A tím bych se s vámi rozloučila a těším se někdy příště.