Červenec 2014

Světoběžník: Ve stylu Marilyn, o lichotkách mužů a prvním pracovním dni

25. července 2014 v 13:20 | Adéla
Někdy chcete psát o mnoha věcech a zároveň o ničem. Chcete prostě jenom psát. A tak vznikl Světoběžník. Typ článku, na jehož začátku ani sám autor netuší, jak skončí.

Už je to dávno, co jsem nosila sukně. Neskutečně dávno. Když se však začal v posledních měsících obměňovat můj šatník, sukně si zase vybojovaly své místo na slunci. Hlavně ta jedna, kterou jsem si vlastně pořídila omylem. Omylem jsem přišla do H&M - nemám ten obchod ráda - tak nějak omylem jsem si ji vzala do kabinky - trend vysokého pasu mým zásobám na časy hladomoru zrovna nelichotí - a úplně omylem ji zaplatila - zoufale jsem si potřebovala udělat radost a kousek, jehož jsem se zamýšlela zmocnit, mi nějak neseděl. Ale byl to zatraceně dobrý omyl. Dlouho jsem se v ničem necítila tak pohodově a pohodlně. Až do onoho středečního odpoledne.

První pracovní den. Po dvou školících jsem se už docela těšila. Ono jenom poslouchat je tak nějak vyčerpávající. A když se nenaobědvám, ztrácím pozornost. Vlastně ji v jednu ztrácím tak nějak celkově, proto se snažím si sestavovat rozvrh tak, abych se od jedné do tří nevyskytovala na akademické půdě. Nadšení mne však opustilo, jakmile jsem se měla pusti do samostatné práce. Pracovat s několika aplikacemi naráz, zesynchronizovat pohyby a vzpomenout si, co kam píšu a kdy na co klikám... Vážně jsem technologický a technický nadšenec, ale tohle bylo utrpení. Stejně jako pohled na grafiku Windowsu 98, byť operační systém je XP. Ajťáci prominou, ale fakt nevím, jak jinak tu šedou nudu popsat. Třásla jsem se jako ratlík a čekala, co zase poseru. Pardon za ta hrubá slova. Tady se ale chyby neodpouští. Ale nakonec to taková trága nebyla. Vyřídila jsem toho sice málo, protože jsem postupovala rychlostí, s jakou se zřejmě babička každého z nás seznamovala s prvním mobilem. Těch tlačítek, která něco znamenají a něco dělají, ale člověk neví co... Joj!

Šéfová zrovna neměla moc den, a tak byl jeden kolega v žertu osloven, aby ji rozveselil. Větou: "Dneska ti to moc sluší!" odrovnal všechny. Ale nejvíc se smála šéfka, což bylo nejdůležitější. A tak jsem se zamyslela a došla k závěru, že nic ženě nezvedne náladu tak, jako spontánní lichotka mužem vyřčená. Ať už si to přiznáme nebo ne, muži jsou ti, pro které se líčíme, oblékáme, češeme. Muži jsou ti, kým chceme být oceněny, koho chceme okouzlit. Jsou pro nás něco jako múza. Není náhodou, že při zamilovanosti najednou rozkveteme a záříme štěstím na míle daleko. To, co nám sluší, je vždy úzce spjato s tím, jak se v tom cítíme. Jedna z mých spolubydlících si napřeklad před týdnem kupovala sako. Zkoušela si dvě stejného střihu i velikosti, lišila se jen v cenovce a dvou knoflících. A v každém z nich vypadala úplně jinak. Protože se tak cítila. Ale když jsme šťastně zamilované, je prakticky jedno, co máme na sobě, protože skutečnost, že jsme pro někoho, koho milujeme, tou jedinou, nám dodává neuvěřitelnou sebejistotu, sílu a nadšení pro život. Pamatuji si, jak jsem se zamilovala naposled. Jsou to dva roky, co jsem dala na Facebook fotku. V té době nikdo z mých kamarádů mimo Zlín nevěděl, že někoho mám, ale najednou se roztrhl pytel s lichotkami, jak mi to sluší, jak mi Zlín svědčí a tak dále. Měla jsem na sobě tepláky a tričko, které by mě ani nenapadlo si mezi lidi. Bylo to vše jen o tom, že jsem byla šťastná, protože si mě vybral někdo chlap dechberoucí na pohled i uvnitř.

Být zamilovaný je hezké, být milován krásné. Jsou dny, kdy si říkám, že už bych do toho zase ráda praštila, ale to by nebylo správné. Od patnácti jsem byla dohromady sama tři měsíce, což je v jednadvaceti dost zlé. Nemám tím na mysli, že bych si potřebovala nezávazně užívat, nejsem ten typ a nikdy jsem nebyla, jde spíš o to, že by člověk měl umět být sám. Měl by umět se sám vyrovnávat s problémy, být schopen sám žít, sám se o sebe postarat a nést zodpovědnost za všechna své rozhodnutí. Neměl by mít potřebu se neustále ptát a škemrat o pomoc. To jsem neuměla. Nikdy jsem se nebála být bez chlapa, věděla jsem, že to zvládnu, ale až teprve teď vím, jak to zvládnu a jak to zvládat. Myslím, že mi samota prospívá. Ať už přijde kdokoliv další, bude to můj partner, ne moje chůva.

Pracovní den skončil a já se i se svou volnou sukní vydala domů. To ráno bylo fajn. Příjemná teplota, lístek na stromě se nepohl. Odpoledne bylo jiné. Bylo větrné. Velmi. A tak jsem vyšla s telefonem u ucha z budovy. Venku kouřili nějací další pracovníci a vtom to přišlo. Jako vystřiženo ze staré fotografie Marilyn Monroe. Sukně se vzedmula a já navzdory všem zásadám slušného chování hovor típla a snažila se zachránit škody. Snad nikdo nic neviděl. Jsem na pohled docela nezajímavá a tohle jsou ty okamžiky, kdy za to děkuji. Cestou domů jsem tu sukni chytala ještě několikrát. Několik mužů se za mnou ohlédlo. Tušili katastrofu. Mou společenskou sebevraždu. V hlavě jsem měla pár lidí, které jsem rozhodně nechtěla potkat. Vedle některých zářil rudý nápis: UŽ NIKDY! Ale to je zase jiný příběh.

Dnes ráno jsem podepsala rezervaci bytu v realitce. Je skvělý a moc se na jeho obývání těším. Lépe to dopadnout nemohlo. Takže teď sedím na balkoně, spokojeně upíjím grepa a těším se, až hlavu zase zabořím do Volání kukačky. Dneska problémy neexistují. Dneska jsem to jen já a mé volno. Na druhou stranu však musím přiznat, že se mi líbí, jak z tohohle léta ždímu maximum. Pravidlo tří let opět potvrzeno. Za každý záchvat jedno skvělé léto. Myslím, že jsme s osudem uzavřely docela dobrý obchod.

Lítost a zoufalství tragédů, štěstěna bojovníků

18. července 2014 v 21:27 | Adéla
Stejně jako před dvěma týdny také dnes sedím na palubě žlutého autobusu a nohy se mi s nadšením lepí k sedačce. Ráda cestuji. Zvláště pak se Studentem. Když jsem jím však jela před dvěma týdny, mé rozpoložení se značně lišilo. Byla jsem šťastnější.

Obecně vzato jsem tvor život milující a užívající si. Miluji dny deštivé i slunečné. Obviduji každou sněhovou vločku, těším se z okamžiků, kdy mohu vyrazit v oblíbených šortkách. Jsem tak nějak stabilně šťastná a baví mě dotazy, jestli umím být vůbec někdy naštvaná. Jistěže umím, ale nikdy mi to moc dlouho nevydrží. Je to pro mě tak nějak ztráta času. Hlavně se však i jako naštvaná usmívám. Baví mě být ironická a všechny životní trable obracet v humor, zírat na ně s takovým nahledem, že by se z toho i kdejaké vlaštovce zatočila hlava, ale ne vždy jsem byla taková.

Často se setkávám s lidmi, kteří se litují, obvińují jiné, nechají si zkazit den. Vždy si vzpomenu na svá středoškolská léta, na noci probrečené do polštáře ať už kvůli vzhledu či zlomenému srdci. Rozhodně se nedá říct, že by se situace kdo ví jak změnila. Už je to zase nějaký ten měsíc, co jsem sama, stále vážím víc než většina mých kamarádek, pleť by posloužila beauty editorialu jen těžko, ale i tak usínám s úsměvem, zvláštní, co?

Oni lidé se mě rádi ptají, jak je možné, že jsem pořád tak dobře naladěná, trpělivá, klidná, nevěřícně kroutí hlavou, když řeknu, že jsem se s někým pohádala nebo brečela, což se stává tak dvakrát ročně. Je to jednoduché, prostě jsem si řekla, že chci taková být. Mám těžší život než mnozí a rozhodně nemám potřebu kohokoliv o tom přesvědčovat, naopak si to nepřipouštím. Jste taky jedním z věčných stěžovatelů? Tak se pohodlně usaďte, udělejte si čaj a pokračujte směle v četbě.

Včera jsem vyrazila do obchodního centra, abych se odměnila za hodiny strávené v práci. Kvůli tomu jsem ostatně pracovat začala. Je dost těžké chodit dobře oblékaný, když si musíte vybrat mezi sakem a přeživným na týden. A stála jsem si tak v kabince Housu, zírala na svůj odraz v zrcadle a obdivovala červenobílé tričko. Skoro jsem jej odnesla k pokladně, jenže nakonec mě přemohl rozum. Řekla jsem si, že potřebuji aspoň jedno tílko, v němž se budu cítit i vypadat aspoň obstojně a ne jako zápasník. Už jsem odcházela z prodejny a najednou tam bylo. V barvě obalu Hašlerek. V Lindexu jsem pro změnu chtěla nějaký šedý svetřík jen na přehození přes ramena a malou černou kabelku v rozumné ceně. Voilá, stalo se. Před prodejnou Reserved jsem si posteskla, že stále nemohu najít tříčtvrteční džíny. No schválně, s čím jsem asi odcházela? A přesně takhle je to i s přístupem k životu a v životě. Oč si řeknete, to dostanete a nikdy jinak. Zároveň však musíte být trpěliví a ochotni si na to pravé ořechové počkat i bojovat. Většinou hlavně sami se sebou, protože právě vy jste svým největším nepřítelem.

Zamyslete se nad tím, co vás naposledy rozladilo. Nemyslíte, že to byly ztracené hodiny, během nichž jste mohli raději zajít ven s přáteli a celé té hloupé situaci se vysmát? Nebo vyražte ven si zaběhat. Osobně jsem po prvním výběhu myslela, že pobliju celou cyklostezku, ale během druhého pokusu jsem si neuvěřitelně vyčistila hlavu. Nevzala jsem si mobil, hodila jsem jen klíče pod tričko a šla. Bez sluchátek v uších jsem najednou měla možnost naslouchat přírodě, vodě i městskému ruchu. Okouzleně jsem sledovala maminky s kočárky i psy rochnící se v Dřevnici. Na druhou stranu jsem měla dost co dělat s tělesnou schránkou, a tak jsem za celou hodinu na žádné své momentální trable ani nepomyslela. Byla to hodiny, kdy neexistovala žádná milostná dramata, žádná sklíčenost nad nedostatkem obstaraných zakázek, bylo mi fuk, že jsem si ještě to ráno neumyla vlasy i to, že světu představují svou neperfektní tvář tak, jak ji vídám před spaním a po probuzení v zrcadle. Mít takové hobby, které vás zcela pohltí a zaměstná, je nesmírně důležité po celý život. Je jedno, kolik vám je, kým jste nebo co děláte. Musíte mít své útočiště, svůj vlastní svět.

Takže si jej najděte, přestaňte skuhrat, brečet, nadávat, začněte se radovat. Je to klišé, ale to nic nemění na faktu, že je život dar. Je to dar, který odmítají jen idioti a věřte, že vše se děje z nějakého důvodu a přesně tak a tehdy, kdy má. Český národ si libuje v sebelítosti a proto jsme, kde jsme. Neustále nevrlí, protivní, ve stresu a v pětačtyřiceti ve věčných lovištích jakožto následek infarktu. Milujeme, když se můžeme trápit. Jsem ráda, že jsem svým způsobem divná a vymykám se, protože já plánuji dokázat něco velkého, ale zároveň se seznámit se svými pravnoučaty. Myslím, že silná jsem na to dost. A vy?

Festivalová střela aneb Kterak jsem se stala součástí 54. ZFF

6. července 2014 v 12:56 | Adéla
Zlín Film Festival. Jestli jsem zažila v poslední době něco, co považuji za obrovskou životní zkušenost, je to určitě tohle. Proto jsem se rozhodla na svém seznamu topiců jako první odškrtnou právě článek na tohle téma. A taky proto, že jsem jej tak trochu někomu slíbila.