Listopad 2014

Miss VŠE: Vystoupení nadějných striptérek nebo jen přehnaná reakce českých konzerv?

28. listopadu 2014 v 17:56 | Adéla
Co hýbe českými médii víc než Zemanův slovník a ebola? No přece Miss VŠE!
Dva dny jsem to sledovala, diskutovala s přáteli a aniž by to věděli, sbírala tak trochu materiál pro tento článek. Chtěla jsem si vytvořit co nejobjektivnější názor, spolknout prvotní rozhořčení a hlavně jsem byla zvědavá, jaké stanovisko zaujme VŠE samo. Dočkala jsem se a konečně si troufám vám nabídnout svůj úhel pohledu na celou kauzu.
Pokud se někomu z vás tato kauza vyhla, tak to shrnu. Jedna z nejznámějších českých soutěží krásy, tedy Miss VŠE, jejíž finalistky později velmi často bodují v národní soutěži, na sebe dokázala strhnout pozornost valné většiny českého mediálního světa. Jak? Mediálním partnerem Miss VŠE byl nechvalně známý bulvární plátek eXtra.cz. Už jen za to smekám klobouk až k zemi za odvahu. A nebylo by to eXtra, kdyby nevyužilo část programu spadající pod jejich režii a neudělalo z něj něco skandálního. V tomto případě soutěž v twerku. Na tom by nebylo nic až tak špatného, kdyby účastnice nebyly jen v plavkách (Doufám, že to byly plavky.) a celé to nevypadalo spíš jako soutěž v tom, která vyprovokuje nějakého muže v publiku k akci jako první.

Mé léto s nekouzelným sluchátkem

27. listopadu 2014 v 18:19 | Adéla
Sedím si tak ve svém fialovém křesle, koukám na HIMYM, u toho překládám text na seminář a usrkávám oblíbený zázvorovo-medový čaj od Loyda. Za oknem se pomalu ujímá vlády zima. Zase se začínám těšit. (A to i navzdory faktu, že stále nemám zimní boty.) Zírám na tu snůšku mnohdy nepochopitelných slovních spojeních a mám chuť si prostřelit mozek. Mě to baví, jinak bych se nehlásila do překladatelské soutěže, ale čas od času se objeví pasáž, která se během pár minut zmocní vší mé životní energie. Jako třeba před chvílí. Ale právě v těchto chvílích se vracím ke svému pracovnímu léto. Aspoň v myšlenkách, aspoň v živých vzpomínkách. Nejsou to špatné vzpomínky, ale jak někoho motivuje vidina zářivé budoucnosti, mne žene kupředu opak. Vidina úmorné minulosti.
Léto jsem strávila s telefonem u ucha. Technicky vzato. Dva měsíce jsem pracovala pro eventovou a produkční společnost, kde jsem obvolávala klienty minulé a budoucí. Jednou jsem se dostala ke zpracování nabídky, jednou jsem obtelefonovávala manažery hudebních interpretů (dovolat se manažerce Dary Rolins na pláž bylo vcelku zábavné), ale hlavně jsem nabízela služby společnosti. Za špatné bych to nepovažovala. Moje šéfka byla skvělá ženská, vždy jsem si s ní dobře pokecala, ale den se často vlekl. Hodně. Vracela jsem se vyčerpaná, horkem splavená.
Mnohem silnější dopad na mně nechaly tři týdny v call centru nejmenované společnosti. Musím se přiznat, že práce jako taková mě vcelku bavila. Ráda jsem volala klientům, nebylo to žádné vnucování, jen jsem domlouvala schůzky. Trochu jsem sice bojovala s databází a nedala bych ruku do ohně za to, že jsem tu a tam něco neodklikla úplně správně, ale to se snad stane občas každému, ne? Celodenní zírání do monitoru se však začalo podepisovat na mém zdraví a brzy jsem si osvojila každovečerní migrény. To a ještě jedna věc mne nalomily k odchodu. Posledním hřebíčkem do rakve bylo však něco jiného.