Listopad 2016

RESPEKTive

20. listopadu 2016 v 12:18 | Adéla
Respekt je něco, s čím se člověk nerodí. Je to něco, co je třeba si vybudovat. A to jak respekt k sobě samému, tak respekt k jiným. Rovněž se musí člověk naučit, jak být respektován jinými. Jak ale docílit toho, že se z fáze respektive, kdy neustále někomu něco vysvětlujete, stane fáze respektu?



Jsem učitelské dítě. V období raného dětství mi to připadalo v pohodě. V období puberty jsem si připadala prokletá. Dnes je mi to tak nějak jedno. Faktem však zůstává, že jsem díky ostříží výchově a pobytu mezi dospělými velmi snadno přivykla respektu vůči autoritám. Ačkoliv byli učitelé, kteří mě vážně neměli rádi, nikdy tomu nebylo proto, že bych cíleně pokoušela, kde je hranice jejich trpělivosti. Respektovala jsem je i v případě, že si respekt ničím nevysloužili. I takoví byli. Respekt pro mne představoval součást slušného vychování. Jediným, čím mě učitelská rodina "poznamenala", je bytostná averze vůči přidrzlým spratkům pasoucím se na zesměšňování svých vyučujících. Pomyšlení, že se někdo obouvá do mé mámy nebo ji prakticky šikanuje, ve mně probouzí vztek. A o kus větší chuť změnit svět.

Je tedy asi jasné, že s respektem vůči druhým jsem nikdy problém neměla. Tedy aspoň navenek. S názory jiných jsem často velmi bojovala uvnitř a jednoduše jsem je nedokázala přijmout. Neuměla jsem pochopit, že si myslí něco jiného. Zvláště v případě, kdy jsem si byla jistá vlastní pravdou na základě zkušeností. A právě zkušenost je tím klíčem k respektu.

Zkušenost je jako zavazadlo, které si nepřetržitě vláčíme na zádech. Za běžných okolností by nás nenapadlo někomu vyčítat, co si bere s sebou, pokud by nás tím nějak přímo neohrožoval. Ale názory? Tak ty má společnost tendence napadat až překvapivě často. Ale proč, když nás daný názor neohrožuje?

Každý názor je postaven na nějaké zkušenosti, a to ať už dobré či špatné. Mé osobní zavazadlo má do příručního velmi daleko. Je v něm celoživotní boj s nemocí, kritické rodinné vztahy, neschopnost zapadnout v kolektivu, sebenenávist i rozcupované srdce. A velmi dlouho jsem se díky tomu nacházela ve fázi respektive. Neustále jsem své postoje obhajovala a snažila se je vnutit ostatním. Obsáhle, detailně a přesto často bez úspěchu. Proč? Protože ti lidé neprožili totéž. Ti lidé měli vlastní příběhy postavené na jiných emocích a zkušenostech.

Nemohu říct, že by tyto postoje zlomil jeden konkrétní člověk. Bylo jich několik, vím však přesně, kdy k tomu došlo. Na vysoké jsme se seznámila s osobami, které nesoudily, poslouchaly, naslouchaly a snažily se pochopit. Díky tomu jsem prozřela a naučila se názory jiných respektovat i vnitřně. Zjistila jsem, že spolu dva lidé nemusí souhlasit a přesto být přáteli. Naučila jsem se diskutovat bez útoků. Naučila jsem se kompromisům. Naučila jsem se respektu vůči lidskosti. Co to znamená? Jednoduše to, že jsme každý jiný, máme jiné smýšlení, postoje, úhly pohledu, zvyky, návyky, rozdílná zázemí. Nemůžeme být stejní, proto je vnější i vnitřní respekt tolik důležitý.

Váš respekt však nikdy nebude dostatečný, dokud nezačnete respektovat i sami sebe. Pokud respektujete někoho jiného na vlastní úkor, je to sebeobětování. Pokud někoho respektujete jen proto, že si myslíte, že je lepší než vy, je to sebepodceňování. Nejsou lidé lepší a horší, jsou jen jiní. (Dobře, pak tady máme vrahy a různé typy delikventů, u nichž bychom mohli polemizovat, ale o tom se teď bavit nechci.) Nejste lepší proto, že jste křesťany, muslimy či ateisty. Ale nejste kvůli tomu ani horší. Dokonce i věřící a ateista se mohou milovat. Jsem toho názorným příkladem. Chodila jsem se dvěma věřícími kluky, nade vše je milovala a chovali jsme k sobě zcela stejnou úctu. Stejně tak nejste horší nebo lepší kvůli své postavě, vzdělání či práci.

Tento článek měl být původně sepsán pod návalem náhlé nostalgie, jejíž vlna mne zaplaví pokaždé, když dorazím k našim. Chtěla jsem psát o tom, s jakou nechutí jsem se během puberty vracela domů, protože jsme se s mámou navzájem nerespektovaly ve svých hodnotách a názorech. Chtěla jsem psát o nabytí vzájemného respektu a nově nalezené lásce. Ale potom jsem narazila na ohlasy k rozhodnutí jisté slečny podstoupit plastickou operaci a směr se změnil. Teda ony ty ohlasy spíše narazily na mě, ale na to se už historie neptá. Na jednu stranu ano, není to náš život a naše rozhodnutí, takže bychom měli respektovat to její, ale na stranu druhou nelze opomíjet faktor disrespektu, který takto člověk projevuje vůči sobě samému.

Víte, navzdory značnému množství vlastních nedostatků stále zastávám názor, že pod kudlu by člověk neměl chodit z jiného důvodu, než je zdraví. Ať už je to botox, implantáty či jakýkoliv jiný ryze estetický zákrok, je to invaze a nikdy nevíte, co se stane. Je to riziko a zneuctění vlastního těla, vlastní hodnoty. Vlastní nedostatky jsou pohonem, jsou motivací k úspěchu a velkým činům. Myslíte si, že kdybych měla postavu jako modelka a pleť jako dětskou prdelku, nevyužila bych toho v patnácti, když jsem prožívala období ryze povrchních hodnot? Ani náhodou! Myslíte, že kdybych byla zdravá, nechodila bych pařit jako o život? Chodila! A nejspíš by ze mě vyrostla pěkná kráva, která každý týden randí s někým jiným.
Nedostatky jsou tím, co mě udrželo nohama na zemi, co mi pomohlo najít cestu seberealizace.
Nebudu tvrdit, že si kdo ví jak užívám, že mám zrovna jednu tvář opuchlou a vypadám jako sysel díky jednomu podkožnímu vřídku. Stejně tak neříkám, že mi ten špíček při sezení trochu nepřetýká, ale právě díky těmto dvou vzhledovým nedostatkům si dávám pozor na to, jak se stravuji, kolik toho za den vypiji a celkově o sebe více dbám. Vím, jaké to je, když se probudíte a vaše krása se rozhodla mít vážně bad day, díky čemuž nejsem povrchní a hledám krásu člověka uvnitř a v osobní auře. Mám tolik okouzlujících přátel, kteří nejsou prvoplánově krásní, ale mají můj bezmezný obdiv a vyzařují takové charisma, že vás to takřka usazuje na zadek! A co teprve, když mají nějaké to umělecké zaměření? To se z nich potom stávají mí osobní bozi!
Co z toho tedy plyne? Respektujte se! Pěstujte svou vášeň a vlastní nedostatky hoďte za hlavu. Netrapte se tím, že vás nebaví zájmy většiny. Právě ty drobné nedostatky a odlišnosti jsou vaší zbraní. Jsou tím, co vás dělá zvláštními. Jste to vy. Je dobré se zdokonalovat vlastní pílí, ale plastická operace či razantní změna, která se dotkne vaší podstaty, je hloupost. Buďte sami sebou. Najděte v sobě odvahu být sami sebou. Krása a úspěch jsou velmi subjektivní. Nikdo nemá právo vám tvrdit, že jste oškliví (ačkoliv v zápalu nevraživosti to sama občas vypustím z úst) nebo že je váš koníček pitomost (opět nehovořím o zápalných lahvích a natáčení týrání zvířat, za to by dotyční zasloužili šibenici).

Invazivní změnou štěstí nenajdete, to lze nalézt jen uvnitř sebe sama.
A kdybyste mi náhodou nevěřili, tak opět přednesu vlastní příklad. Moc jsem si přála, aby mě živilo psaní, milovala jsem to a miluji. Spousta lidí mě mělo za blázna. Spousta lidí včetně příslušníků mé rodiny považovalo blog za ztrátu času, ztrapňování sebe sama a stupidní zájem. O dvanáct let později mě psaní skutečně živí, a to i díky blogu. Jsem šťastnější, než jsem kdy byla. Každý den je prožitkem, jemuž na jeho konci věnuji i nejednu stranu ve svém deníku. Samozřejmě občas uroním nějakou tu slzu a neusmívám se čtyřiadvacet hodin denně, ale to neznamená, že nejsem šťastná. Takže k radě, abyste našli odvahu se respektovat, přihazuji ještě jednu - buďte odvážní se respektovat a být šťastní.

Pravda o džínách

12. listopadu 2016 v 21:56 | Adéla
Vždy, když dojde na otázku, jaké období roku mám nejméně v oblibě, mám jasnou odpověď. TO, KDYŽ SI MUSÍM KUPOVAT NOVÉ RIFLE!

Něco mi říká, že tímto článkem příliš nenadchnu své pánské publikum, které aktuálně tvoří většinu mých čtenářů. Nejsem žádná sexbomba publikující fotky nahoře či dole bez, nehraju v přímém přenosu (Hele, vážně, co vás na takových videích baví? Vždyť ti týpci prostě jenom hrají hru...) a troufám si tvrdit, že nenabízím obsah, kterým bych se nějak zvlášť dostávala na hranu inteligence, ale v práci jsem si pustila pusu na špacír. A s ohledem na fakt, že by se má čtenářská základna vlezla do průměrného rodinného auta, není divu, že mí kolegové rázem zastávají majoritní skupinu. Takže vám tímto slibuji, že další článek bude opět o mých trapasech, jimž se společně můžeme smát u oběda.

Ale teď už tedy k těm riflím...

Nesnáším nakupování oblečení! K hrnkům, svíčkám a knihám mě můžete zavřít na celé hodiny a ani jednou se vás nezeptám, kolik je hodin, ale oblečení? To mě raději zastřelte! Nejprve kličkování mezi stojany a ženskými, při němž se zapotím víc než při posledním zápočtu na vejšce. Potom zoufalá snaha najít něco, co se netřpytí, nemá na sobě směšné nápisy, které mohou nosit pouze jedinci bez sebeúcty či neznalí jazyka, bez aplikací znemožňující praní v pračce a nejlépe bez rádoby rafinovaných průstřihů, průhledných detailech a nejlépe v nějaké nositelné barvě. Jde-li o džíny, tak bych je prosila úzké s vyšším pasem a bez děr či rozpáraných míst kdekoliv. Já vím, že je to děsně trendy a cool, ale uvědomte si, že mezi námi chodí i průměrně talentované blondýny, které do těchto drobných důvtipných doplňků zarazí několikrát palec či malíček svého chodidla, později všech pět prstů naráz a po měsíci si můžou vybrat, kterým otvorem v nohavici protáhnou nohu.



Takových kusů v obchodě najdete tak pět za rok a běda vám, pokud ten pravý neulovíte hned. Tak nějak do zásoby. Já do zásoby nenakupuji. Zalíbila se mi myšlenka být schopna sbalit všechen svůj světský majetek do jednoho kufru (druhý kufr je pro knihy, zápisníky a skicáky), což mě poněkud vyautovalo z jakéhokoliv syslení si na horší časy.

Navíc mám ve zvyku si myslet, že se mnou mé oblíbené džíny zůstanou navždy. A ony nezůstanou.

Mým celoživotním nepřítelem je váha. Tedy aspoň od doby, co se mi zastavil růst, což se zcela zjevně stalo již při první bouři hormonů, jíž přicházející puberta rozpoutala. Zhruba do dvaceti jsem si všechny oblíbené kalhoty odrovnala tím, že jsem nakynula jako buchta. Tedy on by asi nebyl problém v tom samotném nakynutí, spíše v mém vnitřním přesvědčení, že zase brzy zhubnu a nemá smysl si hned kupovat emkové či elkové oblečení.

Nemělo to smysl ve chvíli, kdy jsem musela zatahovat břicho, abych dopla knoflík. Nemělo to smysl, když jsem se poprvé vrátila s krvavým oděrkem v pase. Nemělo to smysl, když jsem poprvé na bedrech ucítila svěží vánek naznačující, že už kalhoty nevytáhnu do nezbytné výšky. A kdy to tedy najednou smysl mělo?

Když jsem seděla v tureckém sedě, předklonila se a zaslechla povědomý zvuk, ucítila svěží vánek na vnitřní straně stehen a uvědomila si, že jsem se právě stala obětí toho největšího klišé objevujícím se v komediích - prostě mi ty kalhoty praskly!


Ale mé odhodlání jen tak něco nezlomí. Dokonce ani ty díra mezi nohama. To vyznělo pěkně blbě, ale chápeme se. Takže jsem se obětí vlastní paličatosti stala celkem třikrát. Pak se karta obrátila.

Pokaždé, když jsem se však vydala na lov perfektních nových kalhot, jsem se propadala do většího a většího zoufalství. Pochopitelně jsem jako první zamířila do obchodu, který mé požadavky posledně uspokojil, tento obchod mě však okamžitě zklamal. Pamatuji si, jak jsem v dobách středoškolských pendlovala mezi Takkem a Gatem. Odmítala jsem dát za rifle víc jak čtyři stovky. Směšná částka, viďte, ale mě maminka učila spořivosti a střídmosti. Našetřené peníze jsem odjakživa vrážela do fotoaparátů či akutně potřebných technologických přátel. Rozhodně ne do oblečení.

Během vysoké jsem se zamilovala do Housu. Zvláště po Vánocích. Tam jsem si koupila první kalhoty, které neusmrtila má rozpínavost, nýbrž smršťování. Stále mám tendence vybírat si velikost 29. No co, nikdo netvrdí, že jsem nějaké párátko. Jak pravila minulý týden má kolegyně - džíny si musíš kupovat vždycky menší, protože se roztáhnou. A vězte, že na nic jiného v těch kabinkách nespoléhám. Ale ať dělám, co můžu, do měsíce jsou mi nějak podezřele volné... Oficiálně prohlašuji, že si neumím kupovat kalhoty. Ale zamilovat se umím moc dobře. Vždy se stoprocentní úspěšností.



To první uvědomění je tragické. Dokonale padnoucí rifle se proměnily v kus látky vlající ve větru. Jakoby se dokonale pohodlný naducaný polštář proměnil v proleželý kus hadru se sadou chuchvalců uvnitř. Ble. A jaká je v nich zima! Vždy si vzpomenu na nákupy s mámou v malém obchůdku pod náměstím, kam jsme chodívaly, když jsem byla malá. TIP! dětský textil. Tam jsem poprvé slyšela o tom, že mám sexy zadek. Naneštěstí od padesátileté prodavačky. Naštěstí ne naposled a podruhé už to bylo od pěkného chlapa.

Svou aktuální spřízněnou duši ve světě kalhot jsem si vybrala v Topshopu. Dospělácky jsem za ně utratila litr s vírou, že spolu budeme aspoň pět let stejně jako má kamarádka s těmi svými. Přesto jsem skřípala zubama. Po třech týdnech už si mohu směle dovolit denně dřepovat a nechat si narůst kardashianské pozadí, protože se tam vleze. Ale stejně je miluju. Jsou heboučké jako Peggy přesrstěná do zimního kabátku.
Kalhoty jsou trochu jako většina vztahů s muži.

Musí vám sedět. Musíte se v nich cítit dobře. Musíte mít pocit, že v nich zdoláte jakoukoliv překážku. Ale v jednom případě to neplatí. Narozdíl od kalhot, jakmile najdete toho pravého muže, neskončí to kvůli velké prasklině či nakynutí, protože když poznáte toho pravého, člověka, s nímž budete chtít strávit zbytek života, nebudete muset už nikdy plánovat pořízení dalšího.