RESPEKTive

20. listopadu 2016 v 12:18 | Adéla
Respekt je něco, s čím se člověk nerodí. Je to něco, co je třeba si vybudovat. A to jak respekt k sobě samému, tak respekt k jiným. Rovněž se musí člověk naučit, jak být respektován jinými. Jak ale docílit toho, že se z fáze respektive, kdy neustále někomu něco vysvětlujete, stane fáze respektu?



Jsem učitelské dítě. V období raného dětství mi to připadalo v pohodě. V období puberty jsem si připadala prokletá. Dnes je mi to tak nějak jedno. Faktem však zůstává, že jsem díky ostříží výchově a pobytu mezi dospělými velmi snadno přivykla respektu vůči autoritám. Ačkoliv byli učitelé, kteří mě vážně neměli rádi, nikdy tomu nebylo proto, že bych cíleně pokoušela, kde je hranice jejich trpělivosti. Respektovala jsem je i v případě, že si respekt ničím nevysloužili. I takoví byli. Respekt pro mne představoval součást slušného vychování. Jediným, čím mě učitelská rodina "poznamenala", je bytostná averze vůči přidrzlým spratkům pasoucím se na zesměšňování svých vyučujících. Pomyšlení, že se někdo obouvá do mé mámy nebo ji prakticky šikanuje, ve mně probouzí vztek. A o kus větší chuť změnit svět.

Je tedy asi jasné, že s respektem vůči druhým jsem nikdy problém neměla. Tedy aspoň navenek. S názory jiných jsem často velmi bojovala uvnitř a jednoduše jsem je nedokázala přijmout. Neuměla jsem pochopit, že si myslí něco jiného. Zvláště v případě, kdy jsem si byla jistá vlastní pravdou na základě zkušeností. A právě zkušenost je tím klíčem k respektu.

Zkušenost je jako zavazadlo, které si nepřetržitě vláčíme na zádech. Za běžných okolností by nás nenapadlo někomu vyčítat, co si bere s sebou, pokud by nás tím nějak přímo neohrožoval. Ale názory? Tak ty má společnost tendence napadat až překvapivě často. Ale proč, když nás daný názor neohrožuje?

Každý názor je postaven na nějaké zkušenosti, a to ať už dobré či špatné. Mé osobní zavazadlo má do příručního velmi daleko. Je v něm celoživotní boj s nemocí, kritické rodinné vztahy, neschopnost zapadnout v kolektivu, sebenenávist i rozcupované srdce. A velmi dlouho jsem se díky tomu nacházela ve fázi respektive. Neustále jsem své postoje obhajovala a snažila se je vnutit ostatním. Obsáhle, detailně a přesto často bez úspěchu. Proč? Protože ti lidé neprožili totéž. Ti lidé měli vlastní příběhy postavené na jiných emocích a zkušenostech.

Nemohu říct, že by tyto postoje zlomil jeden konkrétní člověk. Bylo jich několik, vím však přesně, kdy k tomu došlo. Na vysoké jsme se seznámila s osobami, které nesoudily, poslouchaly, naslouchaly a snažily se pochopit. Díky tomu jsem prozřela a naučila se názory jiných respektovat i vnitřně. Zjistila jsem, že spolu dva lidé nemusí souhlasit a přesto být přáteli. Naučila jsem se diskutovat bez útoků. Naučila jsem se kompromisům. Naučila jsem se respektu vůči lidskosti. Co to znamená? Jednoduše to, že jsme každý jiný, máme jiné smýšlení, postoje, úhly pohledu, zvyky, návyky, rozdílná zázemí. Nemůžeme být stejní, proto je vnější i vnitřní respekt tolik důležitý.

Váš respekt však nikdy nebude dostatečný, dokud nezačnete respektovat i sami sebe. Pokud respektujete někoho jiného na vlastní úkor, je to sebeobětování. Pokud někoho respektujete jen proto, že si myslíte, že je lepší než vy, je to sebepodceňování. Nejsou lidé lepší a horší, jsou jen jiní. (Dobře, pak tady máme vrahy a různé typy delikventů, u nichž bychom mohli polemizovat, ale o tom se teď bavit nechci.) Nejste lepší proto, že jste křesťany, muslimy či ateisty. Ale nejste kvůli tomu ani horší. Dokonce i věřící a ateista se mohou milovat. Jsem toho názorným příkladem. Chodila jsem se dvěma věřícími kluky, nade vše je milovala a chovali jsme k sobě zcela stejnou úctu. Stejně tak nejste horší nebo lepší kvůli své postavě, vzdělání či práci.

Tento článek měl být původně sepsán pod návalem náhlé nostalgie, jejíž vlna mne zaplaví pokaždé, když dorazím k našim. Chtěla jsem psát o tom, s jakou nechutí jsem se během puberty vracela domů, protože jsme se s mámou navzájem nerespektovaly ve svých hodnotách a názorech. Chtěla jsem psát o nabytí vzájemného respektu a nově nalezené lásce. Ale potom jsem narazila na ohlasy k rozhodnutí jisté slečny podstoupit plastickou operaci a směr se změnil. Teda ony ty ohlasy spíše narazily na mě, ale na to se už historie neptá. Na jednu stranu ano, není to náš život a naše rozhodnutí, takže bychom měli respektovat to její, ale na stranu druhou nelze opomíjet faktor disrespektu, který takto člověk projevuje vůči sobě samému.

Víte, navzdory značnému množství vlastních nedostatků stále zastávám názor, že pod kudlu by člověk neměl chodit z jiného důvodu, než je zdraví. Ať už je to botox, implantáty či jakýkoliv jiný ryze estetický zákrok, je to invaze a nikdy nevíte, co se stane. Je to riziko a zneuctění vlastního těla, vlastní hodnoty. Vlastní nedostatky jsou pohonem, jsou motivací k úspěchu a velkým činům. Myslíte si, že kdybych měla postavu jako modelka a pleť jako dětskou prdelku, nevyužila bych toho v patnácti, když jsem prožívala období ryze povrchních hodnot? Ani náhodou! Myslíte, že kdybych byla zdravá, nechodila bych pařit jako o život? Chodila! A nejspíš by ze mě vyrostla pěkná kráva, která každý týden randí s někým jiným.
Nedostatky jsou tím, co mě udrželo nohama na zemi, co mi pomohlo najít cestu seberealizace.
Nebudu tvrdit, že si kdo ví jak užívám, že mám zrovna jednu tvář opuchlou a vypadám jako sysel díky jednomu podkožnímu vřídku. Stejně tak neříkám, že mi ten špíček při sezení trochu nepřetýká, ale právě díky těmto dvou vzhledovým nedostatkům si dávám pozor na to, jak se stravuji, kolik toho za den vypiji a celkově o sebe více dbám. Vím, jaké to je, když se probudíte a vaše krása se rozhodla mít vážně bad day, díky čemuž nejsem povrchní a hledám krásu člověka uvnitř a v osobní auře. Mám tolik okouzlujících přátel, kteří nejsou prvoplánově krásní, ale mají můj bezmezný obdiv a vyzařují takové charisma, že vás to takřka usazuje na zadek! A co teprve, když mají nějaké to umělecké zaměření? To se z nich potom stávají mí osobní bozi!
Co z toho tedy plyne? Respektujte se! Pěstujte svou vášeň a vlastní nedostatky hoďte za hlavu. Netrapte se tím, že vás nebaví zájmy většiny. Právě ty drobné nedostatky a odlišnosti jsou vaší zbraní. Jsou tím, co vás dělá zvláštními. Jste to vy. Je dobré se zdokonalovat vlastní pílí, ale plastická operace či razantní změna, která se dotkne vaší podstaty, je hloupost. Buďte sami sebou. Najděte v sobě odvahu být sami sebou. Krása a úspěch jsou velmi subjektivní. Nikdo nemá právo vám tvrdit, že jste oškliví (ačkoliv v zápalu nevraživosti to sama občas vypustím z úst) nebo že je váš koníček pitomost (opět nehovořím o zápalných lahvích a natáčení týrání zvířat, za to by dotyční zasloužili šibenici).

Invazivní změnou štěstí nenajdete, to lze nalézt jen uvnitř sebe sama.
A kdybyste mi náhodou nevěřili, tak opět přednesu vlastní příklad. Moc jsem si přála, aby mě živilo psaní, milovala jsem to a miluji. Spousta lidí mě mělo za blázna. Spousta lidí včetně příslušníků mé rodiny považovalo blog za ztrátu času, ztrapňování sebe sama a stupidní zájem. O dvanáct let později mě psaní skutečně živí, a to i díky blogu. Jsem šťastnější, než jsem kdy byla. Každý den je prožitkem, jemuž na jeho konci věnuji i nejednu stranu ve svém deníku. Samozřejmě občas uroním nějakou tu slzu a neusmívám se čtyřiadvacet hodin denně, ale to neznamená, že nejsem šťastná. Takže k radě, abyste našli odvahu se respektovat, přihazuji ještě jednu - buďte odvážní se respektovat a být šťastní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama