Leden 2017

JAK NA VĚC ČILI ZE ŽIVOTA RANDÍCÍCH

16. ledna 2017 v 22:59 | Adéla
V dávných dobách, kdy kluci a holky používali ICQ, sympatických cizinců se ptali na telefonní čísla (nikoliv na Facebook) a vztahy se odehrávaly především offline, frčela jedna kouzelná formule: "Nechceš se stavit na film?" V překladu to znamenalo rande ve dvou, když rodiče nejsou doma, zahrnující muchlování a často splněný sen puberťáků prahnoucích po prvních pletkách.

Světe div se, tento evergreen přežil online pornografii i fejsbůky a je tu s námi stále. Abych pravdu řekla, nabídku "na film" jsem dostala dvakrát a využila ji jen jednou v případě kluka, z něhož se na pár týdnů stal něco jako můj přítel, takže jsem neměla úplně šanci pečlivě prozkoumat, jak spletitá věda to je. Dnes jsem tomu však přišla na kloub a mohu vám tak předat dávné moudro. Čili recept "jak na to".


Pondělky nemá nikdo rád z čiré jejich podstaty. Můžete mít sebelepší práci a sebelepší kolegy, ale to vstávání po neděli v posteli jednoduše bolí. Fyzicky i psychicky. A tak se v pondělí (a v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek) ráno tradičně srážím se svými spolubojovníky ve firemní kuchyňce, kde si spěšně sdělujeme zážitky z uplynulého víkendu. Dnešek nebyl výjimkou.

Vařím si tak svůj ranní džbán čaje, když tu se zpoza rohu vynoří jeden z mých sličných kolegů s úsměvem od ucha k uchu a v plné zbroji (rozuměj: připraven k přípravě kafe a oživení všech přítomných zombíků). Následuje klasická výměna dotazů na víkend. Hrdě se pochlubím, že jsme s kamarádem v sobotu vyrazili na spontánní oběd a ještě spontánněji do kina na Zpívej. To už vedle mě stojí kolegyňka, jež kvapně zavrhuje současné animáky s tím, že má nejradši klasiku jako Shrek nebo Ratatouille. Kolega nadšeně přikyvuje s tím, že Ratatouille je nejlepší film, když někoho "pozvete na film". Zpozorním!

Následná debata odhaluje prastarou alchymii, která se za celou filmovou kamufláží skrývá a když odchází, jsem ohromena. Takový společný film, to je úplná věda! Takže zbystřete, připravte si zápisníky a připravte se nasát vědomosti...

"KDYŽ JI POZVEŠ NA FILM, MUSÍŠ TEN FILM VYBRAT."

To dá rozum. Přece ten film nebude vybírat dotyčná, stačí přeci, že milého muže vůbec poctí svou návštěvou a pokud není úplně naivní (já bývala), patřičně se na to připraví. To nějaký ten čas zabere. Volba zůstává tedy na pánovi. Ale teď přichází ta důležitá část - návod k použití.

1. MUSÍ TO BÝT FILM, KTERÝ SE JÍ BUDE LÍBIT - Většina holek se chytí na animák, marvelovku a vlastně cokoliv, kde hraje pěkný chlap roli mužného hrdiny, kde zapadá slunce nebo kde má někdo nevyléčitelnou nemoc. Spektrum filmů je tedy v tomto bodě poměrně obsáhlé.

2. NESMÍ TO BÝT PŘÍLIŠ NAPÍNAVÉ NEBO DOJEMNÉ - Když naservírujete návštěvě výborný film, tak to sice ocení, ale bude mu věnovat pozornost. Takže ji logicky nebude věnovat chlapovi. Takže se jí chlap logicky pod tričko nedostane. Počet variant se zmenšuje.

3. NESMÍ TAM HRÁT HEZČÍ CHLAP - Tak to je přece jasné! Když ženská pozve chlapa na večeři, nepustí mu k tomu přehlídku andílků Victoria's Secret, stejně tak by byl chlap pěkně naivní, kdyby slečnu usadil například před Thora. (Ačkoliv kdyby mě někdo usadil před Iron Mana, nejspíš by dostal bonusové body za statečnost a pozornost vůči mému vkusu.)

4. MUSÍ TO BÝT NĚCO ZNÁMÉHO, CO UŽ VIDĚLA - Pokud film už viděla, dává to muži prostor pro konverzaci, laškování a okouzlování, aniž by slečna zaujatě čekala, jak film skončí. Pravděpodobně jí nebude vadit, že film ani nedokouká do konce. Takže animáky staré minimálně pět let jsou výbornou volbou.

5. MUSÍ TO BÝT RATATOUILLE! - Proč? Proč to nemůže být třeba Shrek nebo Madagaskar? To je prosté. Notoricky známý animák slečna bude znát tak dobře, že si bude v duchu předříkávat repliky a všechno namlouvání může přijít v niveč, jelikož všechny sladké řečičky půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Kdežto Ratatouille jsme viděli všichni, takže jej známe dostatečně, abychom znali zápletku, ale ne tak detailně, abychom jej dokázali předříkat slovo od slova. Je to zkrátka milý, vtipný, roztomilý film, při jehož sledování se každá holka ráda přitulí.

Život pro fotku

8. ledna 2017 v 21:47 | Adéla
I jedna malá milá myšlenka vás může změnit. Během pár dní. A připomenout vám, co vše pro oči nevidíme. Tedy spíš...

CO PRO FOTKU NEVIDÍME.


Navzdory veškerému zdání, minulosti a zálibám se stále víc a víc považuji za offline člověka. Za člověka, pro něhož se virtuální svět stává spíše prostředkem než zálibou. Proto počítač zapínám jen v práci a o víkendech, každý týden mažu přibližně deset uživatelů ze sledování na Instagramu a dopisování po chatu mě často vyloženě otravuje. Samozřejmě díky svému sklonu stěhovat se vždy co nejdál a co nejvíc do neznáma si však nemohu stěžovat, že je to často jediná možnost, jak udržovat spojení se všemi přáteli. Ale odpoledni u kávy, procházce sněhem nebo večernímu dýchánku nad čajem v kuchyni se jednoduše nic nevyrovná. Osobní kontakt je něco, co ztrácíme. A čím víc získává tento trend na síle, tím více se snažím jít proti němu.

Tím se však opět dostávám někam trochu jinam. Dnes to bude o jiném vrtochu doby, generace. Vše to začalo 1. ledna, když jsem se svým spolubydlícím seděla v restauraci, kam jsme spontánně vyrazili na novoroční oběd. Seděli jsme, klábosili o všem možném i nemožném a upřímně mohu říct, že jsem si to vážně vychutnávala. Nechtěla jsem, aby mi tento den splynul s ostatními. Nechtěla jsem, aby mi už žádný den splynul. Rozhodla jsem se začít každý den činit jedinečným, hledat v něm neopakovatelnou krásu a vždy včas zachytit to "něco", co onen konkrétní den činí úžasným. Do jisté míry jsem se rozhodla zastavit čas. A tak vznikla má osobní každodenní tradice zvaná 365 krásných dní.

V čem to spočívá? Každý den si vedu seznam věcí, které mi udělaly radost a snažím se vybrané okamžiky zachytit čočkou fotoaparátu. Poznámky si poctivě zaznamenávám do zápisníku, fotky vkládám s hashtagem na svůj Instagram. A vážně mi to pomáhá orientovat se v čase, vzpomínkách a trochu si dokonce ujasňovat emoce. Zároveň jsem díky tomu pozornější ke všem detailům kolem a skutečně zjišťuji, že i sebevětší den Blbec může být krásným. Trvalo však pouhé tři dny, než jsem si uvědomila jedno velké ALE...


Každý den se dá zažít spousta maličkostí, díky nimž se člověk usměje a cítí lépe. Třeba když vám za den po dvou měsících naprostého pracovního úpadku konečně projde zase 400 produktů. Nebo když Praha konečně zapadne sněhem. Nebo když vypijete první šálek filtru s chutí a bez mléka. Nebo když se po třech dnech konečně nekroutíte v bolestech a sníte 10 piškotů, aniž byste se s nimi následně opět setkali tváří v tvář.

Ale potom jsou tu ty zvláštní věci. Opět mohou být maličkostmi, ale jsou natolik cenné, že jsou jednoduše nepolapitelné. Ne proto, že byste si je nemohli zvěčnit například fotografií pomyslného totemu, ale jednoduše necítíte potřebu je uchovávat v jakékoliv opakovatelné a uchovatelné podobě. Chcete si je jen pamatovat a nechat vzpomínky společně s emocemi stále dokola prostupovat vaším tělem, rozbušit vám srdce, rozehrát tajemný úsměv na rtech, rozehřát vás a vyvolat husí kůži zároveň.

Jsou to okamžiky, které jsou tak hodnotné, že se o ně s nikým dělit nechcete. Jsou vaše. Jen vaše. Nepotřebují lajky a uznání světa, protože pro vás tyto malé střípky znamenají právě celý svět.

A právě díky oné snaze uchopit neuchopitelné jsem zjistila, kolik tak cenných okamžiků zažívám. Za pouhý týden je toho tolik, oč se nechci dělit a o čemž se i před přáteli zmíním jen okrajově. Do onoho zápisníku se o tom zmíním krátkou poznámkou, ale především se snažím si zapamatovat právě ten pocit, který mne ovládl, když onen okamžik nastal.

V době, kdy se mladí lidé honí za úspěchem a uznáním v podobě majetku, lajků a následovatelů, tento druh prozření a uvědomění vnímám jako malé vítězství. Bylo by krásné, kdybychom se všichni znovu naučili nežít pro fotku, ale pro okamžiky. Pro každé zasněžené ráno, pro každé pohlazení, pro bláznivý tanec na chodbě, když čekáte, než vám dopere pračka.
Žijme pro život a prožitky, protože majetek z nikoho z nás lepšího člověka neučiní.